Zpráva o nedostatcích při stavbě 2.bloku jaderné elektrárny v Černobylu

Nepublikovat
                                              Tajné

                                          21 únor 79  05363
                                          Vrátit na CK KPSS
        KOMISE
´ státní bezpečnosti SSSR               Centrální komise KPSS

  21.2.79, nr. 345-A
       Moskva

O nedostatcích při stavbě
černobylské jaderné elektrárny


Podle skutečností, které má KGB SSSR k dispozici, dochází na stavbě druhého
bloku černobylské jaderné elektrárny k odchylkám od projektu a porušování
technologie vedení stavebních a montážních prací, což může vést k haváriím a
nehodám.

Sloupy výztuže strojového sálu jsou postaveny s odklonem od vytyčených os
do vzdálenosti až 100 mm, mezi sloupy chybí na několika místech horizontální
spoje. Stěnové panely jsou uloženy s otklonem od osy až do vzdálenosti 150 mm.
Rozdělení krycích desek je provedeno s odchýlením od předepsaného autorského
záměru. Jeřábová trať a brzdné desky mají spádový rozdíl až do 100 mm a místy
náklon 8 stupňů.

Zástupce náčelníka stavbyvedoucího, soudruh Gora V.T., dal pokyn k provedení
okamžitého dosypání základu, kde je na mnohých místech porušená vertikální
hydroizolace. Podobných narušení se s vědomím s. Gory V.T. i náčelníka
stojitelského komplexu s. Matvějeva Ju.L. dopustili i na jiných místech stavby.
Porušení hydroizolace může vést k proniknutí podzemních vod do budovy
elektrárny a radioaktivnímu znečištění okolního prostředí.

Ze strany hlavního vedení se nevěnuje patřičná pozornost základnímu zařízení,
na jehož práci záleží v mnohém kvalita konstrukce. Betonárka pracuje
nepravidelně a s nízkou kvalitou. Při pokládání zvlášť těžkého betonu docházelo
k  přestávkám, což vedlo k tvorbě dutin a popraskání základu. Příjezdové
komunikace jsou v havarijním stavu.

Vázne stavba třetího vysokonapěťového vedení, což může vést k omezenému
využívání výkonu druhého bloku.

V důsledku nedostatečných kontrol stavu bezpečnosti práce za tři kvartály roku
1978 zde došlo k úrazům u 170 osob, ztráta pracovní síly tak představovala 3366
člověko dnů.

O skutečnostech zjištěných Komisí státní bezpečnosti Ukrajiny byl informován CK
KPU.

Tolik pro vaši informaci.

Předseda Komise
Ju. Andropov

Ten kdo přežil..

Alexandr Juvčenko měl 26. dubna 1986 noční směnu na bloku 4 černobylské atomové elektrárny. Patří k několika málo šťastným, kteří onu osudnou noc přežili. Prodělal mnoho operací a dodnes trpí nevyléčitelnou nemocí z ozáření.

Rozhovor s Alexandrem Juvčenkem:

Jak jste se dostal pracovat do Černobylu?
Vybral jsem si to. Byla to jedna z nejlepších elektráren v bývalém Sovětském svazu, bydlení na krásném místě, a byl jsem zde na praxi při svém studiu. A také mi nabídli dobré peníze. Být jaderným inženýrem bylo v té době velmi prestižní, dnes lidé chtějí být spíš byznysmani nebo právníci.

Co jste dělal v době výbuchu?
Měl jsem noční směnu. Když jsem přišel do práce, zjistil jsem, že test, který se měl dělat ve dne byl přesunut na večer. Reaktor byl (powered down) a tak jsme ho měli jen hlídat, jak se ochlazuje. To je velmi nenáročná práce. Myslel jsem, že to bude docela klidná noc.

Co jste právě dělal, když došlo k výbuchu?
Byl jsem v kanceláři a probíral s kolegou nějaké dokumenty a schémata.

Co se stalo?
Nejprve nebyl výbuch, ale zemetřesení. Výbuch přišel po dvou, třech sekundách. Dveře kanceláře se vyvalily. Připomínalo to demolici starých domů, všude strašná spousta prachu, ale teké páry. Byl to mohutný nápor vlhkého prachu a páry. Všechno se třáslo a věci padaly na zem. Pak zhaslo světlo. Naše první myšlenky byly na to, kde se ukrýt. Utekli jsme do transportní chodbičky, kde bylo místo se sníženým stropem. Stáli jsme tam a okolo nás se všechno bořilo.

Co jste si mysleli, že se děje?
Když jsem uslyšel dunění, myslel jsem, že na nás něco spadlo. Pak jsem nevěděl. Možná začala válka.

Napadlo vás, že to mohl být reaktor?
Vůbec by mě nenapadlo si to dávat do souvislosti s reaktorem. Před tím, než se to stalo, nebyly žádné vibrace, ani zvuky ani žádné jiné příznaky, že je něco v nepořádku. Byli jsme připraveni na různé krizové situace. Jako inženýři jsme byli školeni v tom, co se může a nemůže s reaktorem stát a co se může porouchat. Byli jsme připraveni na oheň a jiné věci, ale na tohle jsme připraveni nebyli. Mysleli jsme, že bezpečnostní opatření jsou spolehlivá a že když stisknete nouzové tlačítko, jak to v onu noc kolega Leonid Toptunov udělal, že se zasunou regulační tyče a vše se zastaví, jak by člověk očekával. Ale tak to, bohužel, nebylo. Lidé dělají chyby, ale my jsme mysleli, že bezpečnostní opatření to zachrání. Prostě jsme věřili návodu k obsluze.

Co jste dělal po explozi?
Vrátil jsem se do kanceláře a volal na řídící sál, co se děje, ale telefon byl hluchý. Najednou zazvonil telefon z 3. bloku. Dostal jsem příkaz přinést nosítka. Popadl jsem je a utíkal. Cestou jsem potkal kolegu, který byl blíž k výbuchu. Nepoznal jsem ho. Měl černé šaty a tvář znetvořenou, protože byl celý od horké vody. Poznal jsem ho po hlase. Poslal mne na místo exploze, kde byli ranění. Měl o ně starost, tak jsem vzal baterku a utíkal hledat kolegy poblíž velkých chladících nádrží.

A našel jste?
Doběhl jsem tam, kde jsem očekával, že bude, ale všude byly jen ruiny. Našel jsem ho na druhé straně, podařilo se mu odplazit pryč. Vypadal stejně: mokrý, špinavý a vážně popálený. Stál a celý se třásl v těžkém šoku. Posílal mne tam, kde došlo k výbuchu, kde byl i kolega Valerja Chotěmčuk. Ale on nemohl vidět, že tím směrem nic není. Jen prázdný prostor.

Co bylo dál?
Spatřil jsem Jurije Treguba, kterého poslal Djatlov, zástupce hlavního inženýra, z řídícího sálu bloku 4, aby manuálně pustil do reaktoru havarijní tlakovanou vodu, která ho zaplaví. S vědomím, že to sám nezvládne, jsem nasměroval raněného kolegu k místu, kde se mu dostane pomoci a šel s Tregubem pustit chladící vodu.

A podařilo se?
Nedostali jsme se ke kohoutům. Nádrže byly v hale vedle reaktoru a vedly k nim dvoje dveře. Ty první nešly otevřít kvůli závalu a zdeformovaným zdím a tak jsme šli o pár pater níže k těm druhým dveřím. Byli jsme ve vodě po kolena. Dveře otevřít nešly, ale viděli jsme škvírou jen samé ruiny. Nádrže se vypařily. Byla jen zeď a dveře doleva. Zírali jsme do prázdného prostoru.

Obrazně řečeno?
Vyběhli jsme ven podívat se, co se vlastně stalo. Byl to strašný pohled. Co se dalo, bylo zničeno. Chladící systém totálně v prdeli ... Pravá strana reaktorového sálu úplně v prdeli ... jen nalevo čouhaly nějaký trubky. Došlo mi, že Choděmčuk musí být mrtev. Místo, kde měl být, bylo v ruinách. Obrovská čerpadla sice stála, ale všude okolo jen rumiště. Musel tam být někde pod tím pohřben. Z místa, kde jsme stáli, bylo vidět veliký paprsek světla z reaktoru do nekonečna nad ním. Bylo to jako laser. Vznikalo to ionizací vzduchu. Bylo to světle modré a vypadalo to nádherně. Pár sekund jsem se na to díval. Kdybych tam stál pár minut, asi bych pravděpodobně zemřel na místě, protože úroveň gama záření, neutornů a všeho ostatního, co se dralo ven, byla obrovská. Ale Tregub mne zatáhl za roh. Byl starší a zkušenější.

Co jste dělali potom?
Utíkali jsme na řídící sál bloku 4, ale jsme narazili na tři pracovníky, které poslal Datlov do reaktorové haly ručně zasunout řídící tyče. Tregub pokračoval do řídícího sálu bloku 4 ohlásit, co jsme viděli, a já šel s nimi zasunout ty tyče. Říkal jsem jim, že ten příkaz, co dostali, nemá smysl, poněvadž žádný reaktorový sál už není a je velmi nepravděpodobné, že budou nějaké řídící tyče. Řekli mi na to, že jsem to viděl jen zespod a že se půjdou přesvědčit svrchu.

Uvědomovali jste si, jak nebezpečné to bylo?
Ano.

Co se stalo potom když jste přišli do reaktorového sálu?
Vyšplhali jsme na římsu, ale bylo tam málo místa. Protože jsem šel poslední, zůstal jsem držet dveře. Půjčil jsem jim baterku a poslouchal, co říkali, když vešli dovnitř a hleděli do chřtánu jaderného vulkánu. Nakonec uznali, že tam nic nenadělají a že musí rychle pryč.

Co se potom stalo těm třem?
Zemřeli velmi náhle. Ta zeď a dveře mi zachránily život. Dostal jsem vysokou dávku, když jsem ty dveře držel. Museli jsme udělat všechno, co bylo potřeba. A nejhorší byl pocit, že nebylo nic, co by se mělo dělat ... ???

Kdy se vám udělalo špatně?
Asi ve tři hodiny, hodinu a půl po výbuchu.

Jak jste se cítil?
Začal jsem se cítit nemocně. I když jsem věděl, že první příznaky nemoci z ozáření jsou nevolnost a zvracení, přemýšlel jsem, jestli jsem nesnědl něco špatného. Na ty nejhorší věci jsem chtěl nemyslet. Půl hodiny po výbuchu jsem potkal člověka s dozimetrem. Měl ochranný oblek, takže jsem nepoznal, kdo to je. Zeptal jsem se ho na stav. Ukázal mi přístroj - ručička šla za roh. To mě vyděsilo. Nedalo se říct, jaká je úroveň radiace, ale určitě byla hodně veliká. Do místní nemocnice jsem nastoupil v 5 ráno, večer nás vezli do Moskvy.

Myslel jste, že tam umřete?
Nejhorší bylo tam ležet a slyšet jak jeden po druhém umírají. Čekal jsem, kdy přijdu na řadu. Nejsem věřící člověk a neznám žádné modlitby, ale tenkrát jsem se každý večer modlil, abych se ráno zase probudil.

Jak vás léčili?
Byla to velmi intenzivní, náročná léčba na kterou jste museli být silní. Neustále mi měnili krevní plazmu. Pár měsíců jsem žil z cizí krve. Potom se objevily nádory z radiace. Měl jsem mnoho popálenin. Za pár měsíců to už vypadalo, že budu žít. Tělo si začalo vytvářet potřebné látky samo. Už jsem nepotřeboval transfúze. Ale pořád jsem byl nadopovaný morfiem. Moje žena Nataša říkala, že jsem ztratil hodně tělesné váhy a vypadal jako umírající. Říkala, že jsem mluvil pomalu a tiše, ale zachoval si čistou hlavu. Rozuměl jsem, co se děje.

Co vám dávalo sílu žít?
Dobře mě léčili a byl jsem přirozeně silný a zdravý. Vždyť mi bylo 24 let.

Stále fyzicky trpíte?
Musím mít transplantace kůže a pořád se mi objevují nádory. Bez těch spálenin by to ale nebylo tak zlé.

Jak si vás lidé v Rusku váží?
O tom nechci mluvit. Nechci, aby to lidé věděli. Dostal jsem dvě medaile, jednu za hrdinství v onu noc a druhou 10 let poté, ale to dostal každý. Snažím se žít obyčejný život. Moji sousedé to o mě nevědí. (There is a stigma attached to it.)

Vrátil jste se někdy do Černobylu?
Jednou, když ho v prosinci 2000 vypínali. Byl jsem pozván jako speciální host. Procházeli jsme 3. blok, který je přesnou kopií toho, co vybuchl. Necítil jsem se dobře. Kolena se mi rozklepala, když jsem stál na vrchu reaktoru.

Co si myslíte o jaderné energii?
Nemám s tím problém, pokud se je bezpečnost nadřazena ostatním faktorům, jako jsou peníze a cokoliv jiného. Pokud zůstane bezpečnost číslem jedna při plánování, stavbě a provozu elektrárny, pak je to správně.

Konec rozhovoru

Rozhovor s V.P.Brjuchanovem,ředitelem Černobylu v roce 1986

Viktor Petrovič Brjuchanov se narodil 1. prosince 1935 v městě Taškentu. Po ukončení energetické fakulty Taškentského polytechnického institutu v r. 1959 pracoval na Angrenské tepelné elekrárně jako: dozorce deaeratorního zařízení, strojník napájecích čerpadel, pomocník mechanika turbín, mechanik turbíny, senior mechanik turbínového cechu, náčelník směny, náčelních turbínového cechu. Od roku 1966 pracoval na Slavjanské elektrárně jako: senior mistr, zástupce náčelníka kotelně - turbínového cechu, náčelník kotelně - turbínového cechu, zástupce hlavního inženýra. Od dubna 1970 do července 1986 byl ředitelem jaderné elektrárny V. I. Lenina Černobyl (ČAES). Od července 1986 do června 1987 byl zástupce náčelníka provozně - technického oddílu ČAES.

Je laureátem ceny republiky USSR r. 1978. Dále získal tato významenání: ocenění Rudý Řád Práce (1978), ocenění Říjnové revoluce (1983), medaile "za vzornou práci při oslavách 100. výročí narození V.I.Lenina" a "řád práce" a Čestné uznání vrchního sovětu USSR (1980).

Člen KPSS (Komunistická Strana Sovětského Svazu) od 1966 do 1986. V roce 1986 byl delegátem XXVII. sjezdu KPSS. V období 1970 až 1986 byl několikrát zvolen členem výboru Kievské oblasti, Černobylského rajonu a Pripjatské městské stranické komise, národním zástupcem Černobylského a Pripjatského rajonu.

Ženat, žena Valentina Michailovna, inženýr - energetik, v r. 1975 - 1990 starší inženýr provozního oddílu ČAES, nyní v penzi.
Děti - syn Oleg a dcera Lilija.

3. července 1986 vyloučen politickým výborem "za závažné chyby a nedostatky při plnění pracovních povinností s důsledky havárie s těžkými následky" z komunistické strny SSSR.
20. července 1987 odsouzen Vrchním soudem SSSR k trestu ztráty 10 letům svobody.
Od srpna 1991 žije v Batutinské čtvrti města Kieva, od února 1992 je zaměstnancem státního podniku "Ukrinterenergo". Podílel se na likvidaci následků černobylské havárie a je invalidou 2. stupně.

Viktore Petroviči, je pravda, že pár minut po havárii, když jste uviděl rozvaliny 4. bloku, jste prohlásil "Tak za tohle mě čeká kriminál" ?

A kdo vám to řekl?

Slyšel jsem o tom od několika pracovníků ČAES ...

Nevím, kde to vzali. Když jsem přijel na místo havárie, v autě kromě řidiče a náčelníka technického oddílu, kterého jsme vzali cestou, nikdo nebyl ... Nevzpomínám si, kdo by to mohl slyšet.

No a mohl jste něco takového říci?

Asi ano.

Proč? Nevědel jste tenkrát podrobnosti o tom, co se přesně přihodilo?

Ano, nevěděl. První informace byla jen pár slov. Krátce po výbuchu mi domů zavolal náčelník chemického cechu Semjonov, který bydlel na kraji města blízko k elektrárně: Na stanici se něco stalo, slyčel jsem rachot a viděl plameny". Zavolal jsem na stanici dozorčí telefonistce, řekla mi, že došlo k havárii. Nakázal jsem jí, ať obvolá všechny, kteří se volají v takových situacích, oblékl se a vyšel na ulici. Docela rychle přijel strážný autobus. Když jsme přijížděli k administrativní budově, viděl jsem, že na 4. bloku chybí kus střechy. Tehdy mi bylo jasné, že se stalo něco moc vážného.

A v okamžiku, kdy jste uslyšel o havárii poprvé, vás napadlo, že to bude tak fatální?

Ne, žádné předtuchy, nic takového. Provoz je provoz, mohlo se stát cokoliv. Jakékoliv odpojení bloku od sítě se nazývá havárie i když příčinou může být, že nějaký manometr v systému ochrany ukáže veličinu trochu odlišnou od normy a blok je hned odpojen.

Jistě jste si po Semjonově telefonátu dal havárii do souvislosti s experimentem, který se v elektrárně prováděl ?

Tak to mne vůbec nenapadlo. A vůbec, vadí mi, když se zkoušce, která se prováděla na 4. bloku, říká experiment. Byla to běžná, předpisy stanovená prověrka ochranných systémů reaktoru. Podle všech organizačních dokumentů se měla provádět před odstavením bloku na plánovanou odstávku. To je projektovaná situace, projektované provedení. Dělalo se to, aby se objevily nedostatky a ty se v době odstávky odstranily. Jinak by vám potom různé skupiny předhazovaly: "A proč jste systém důkladně neprověřovali?". Den předem byl připraven program prověrky. Potvrdil ho, jak je i podloženo, hlavní inženýr. Já jsem o tom ani nevěděl. A kdyby ano, nic by to na tom nezměnilo. V těchto otázkách měl moji plnou důvěru.

Nicméně, plným schválením program neprošel ...

Ano, zde udělal personál chybu - program se měl ukázat konstruktorům reaktoru. Podobné prověrky se prováděly předtím na 3. bloku a tenkrát byly všechny formality v pořádku. Všechno proběhlo bez problémů. Na 1. a 2. bloku se neprováděly - projekt je nepožadoval. Takže tvrzení, že si Brjuchanov a jeho lidé něco vymysleli nebo plnili nějaké směrnice a sbírali body, jsou neopodstatněná.

Takže jaká byla, podle vás, příčina havárie?

A kdo dnes může na tuto otázku odpovědět? Za uplynulých 13 let vzniklo tolik teorií. Kolik vědců, tolik verzí. A jestli věda dodnes není schopná odpovědět na tuhle otázku, tak co mám potom říct já, obyčejný člověk z provozu?

Byl jste obviněn ze dvou zcela konkrétních paragrafů zákonů Ukrajinské SSR ...

To ano. Za porušení bezpečnostních pravidel na provozech s možností výbuchu a zneužití pravomoci - to je za vyhlášení evakuace. Dva týdny mne vyšetřoval příslušník KGB. Každý den jsem z Skazočnoho, kde žili pracovníci elektrárny, jezdil do Kieva. Výslechy probíhaly v běžném občanském bytě, kde byla v jedné z místností kancelář. Dostal jsem seznam otázek a devadesát stran popsal odpověďmi na ně. Potom po nějakém čase, kdy jsme žili v Zeleném Mysu na loďkách, přijel z Kieva zástupce hlavního inženýra a přivezl mi předvolání: "Dne 13. srpna 1986 se dostavte v 10 hodin na generální prokuraturu USSR". Následující den jsem tam přijel. Přišel na 1. poschodí, místnost 205. Tři hodiny jsme seděli, hovořili s vyšetřovatelem. Potom mi navrhl, ať si zajdu na oběd. Odmítl jsem, říkal jsem si, že to alespoň dříve skončí a poobědvám na Zeleném Mysu. Hodinu na to se vrátil a předložil mi písemné obvinění. Přečetl jsem si ho a napsal: "S předloženým oviněním nesouhlasím". Za prvé, řekl jsem, jaderné elektrárny se nepovažují za provozy s nebezpečím výbuchu. Projděte si technickou dokumentaci a nikde tam o tom nenajdete ani řádku. Objekty s nebezpečím výbuchu se staví s ohledem na toto zařazení. Kde je to, řekněte, běžné, aby v objektu s nebezpečím výbuchu povrch metalokonstrukcí držely panely?"

Ohradil jsem se i v druhém případě: "O tom, co se stalo v elektrárně, jsem informoval. Odkud jinud by se o havárii dozvěděli v Moskvě i Kievě, proč přijela vládní komise?" Vyslech mne a řekl: "Musíme vás vzít do vazby". "A proč", ptal jsem se, "bojíte se, že bych utekl nebo vyskočil z okna? Proč do vazby? Nikam nepůjdu. Bude soud, tam přijdu a budu vypovídat." On mi řekl: "Ne, takhle to pro vás bude lepší". Přišli dva v civilním oblečení (později jsem se dozvěděl, že to byli zástupce a náčelník vyšetřovacího izolačního oddělení KGB), vyvedli mne druhými dveřmi, posadili do UAZu a odvezli na SIZO. Tam jsem byl bez mála rok.

S kým jste byl v cele?

Nejprve s mladíkem 25 let který patřil k těm, co se jim říkalo "kooperátoři". Prodával nějaké košile. Nebyl tam dlouho. Pak jsem byl sám. Vyšetřovatelé i personál SIZO se ke mne chovali normálně. Jednou přišli na návštěvu a za půl roku zařídili setkání s ženou. Pravda, jednou vešel do komnaty nějaký člověk a když mne uviděl řekl: "Já bych tě zastřelil". Nevím, kdo to byl, k vyštřovatelům nepatřil. Řekl jsem mu: "No, tak zastřel" ... Soud stále odkládali a odkládali, hlavní inženýr Fomin byl nemocný. Jak jsem se potom dozvěděl, chtěl se sebou skoncovat a potom se nebyl schopen dát dohromady. V červnu 1987, dva - tři týdny před soudem mne převezli do Ivankova. Tam pro nás tři - hlavního inženýra, jeho zástupce a mne - byly připraveny místnosti. Zavřeli ještě další tři: náčelníka reaktorového cechu Kovalenka, náčelníka směny Rogoškina a inspektora Gosatomnadzoru Lauškina.

Soud začal 7. července 1987 v kulturním domě v Černobylu. V sále byli především svědci z oboru a zahraniční novináři. Odhaduji tak 20 až 25 lidí. Zasedání se konalo každý pracovní den. Dvě, tři z nich byly uzavřené. Byly to ty, kde vystupovali lékaři a experti na otázky reaktoru. Za tři týdny nám sdělili rozsudek: mně, Fominovi a Datlovovi dali maximum - deset let. Rogoškin dostal pět let, Kovalenko tři a Lauškin dva roky.

Po odsouzení mě odvezli zpět do Kieva na SIZO KGB. Přivezli mne do té samé místnosti, kde jsem byl předtím a za chvíli přišel praporčík - dozorce, přinesl si židli a byl se mnou přes noc. Asi abych si nic neudělal.

A napadlo vás to, něco si udělat?

Vůbec. Zpočátku jsem ani neočekával, že bych mohl dostat tak vysoký trest.

Kolik jste počítal, že dostanete?

Maximálně pět let. Pravda, s blížícím se soudem mne připravovali na to, že rozsudek bude tvrdý. Ale pořád jsem doufal ve spravedlnost ... A potom, vzít si život není moudré. Co tím člověk získá? ...

Vinen jste se necítil, ale počítal jste s vězněním ...

Ano, počítal. Viděl jsem, co dělala vláda. A potom, zemřeli lidi - někdo musí nést zodpovědnost. Tak to fungovalo vždycky: personál utrpěl - vedení nese zodpovědnost. Podle toho, jak se vyvíjely události po havárii, mi bylo jasné, co se mnou bude. Úplně jasně. Proto jsem ani nepožádal o advokáta. Řikal jsem si, že se budu hájit sám. Jak se ale blížil termín soudu, žena mne přemluvila a zařídila advokáta z Moskvy. No a nakonec to stejně žádný přínos nemělo.

Říkáte, že k vám byl soud předpojatý?

Určitě. Věřím, že kdyby našli něco, za co by mne mohli nechat pověsit, hned by to udělali. Žádné polehčující okolnosti nepřicházely v úvahu. V jednom ze svazků všech spisů (dohromady jich bylo 54 - dva měsíce jsem to četl) byla zmíněna jednoho pracovníka Kurčatova výzkůmného ústavu prezidentu Gorbačovovi ve které stálo: "bez přijetí výše zmíněných opatřední není provoz reaktorů RBMK bezpečný". Myslíte, že to vzali v potaz? K soudu se tento spis vůbec nedostal. A vystoupení soudně - technických expertů? Bylo zřejmé, že dostali školení co a jak říkat. Konec konců, o konstrukčních nedostatcích reaktoru se zmínili ve zvláštním oddíle a tím bylo vše zakončeno ...

Vzpomínám si, že v 81. roce na 1. bloku došlo na naší elektrárně k rozrušení jednoho palivového kanálu. Přijela komise. A jako obyčejně, svedli vše na perosnál: prý někdo nezodpovědný nezavřel nějaký ventil. Ale při režimu, který v elektrárně byl, to tak nemohlo být: o každé operaci, která se prováděla, byl proveden zápis do pracovního deníku. Mnozí z těch, kteří přijeli z jiných elektráren, mi říkali, že takový personál jako u nás na jiných atomových elektrárnách není. Vždyť tolik let jsme byli vyhlášenými úderníky! Tenkrát, v 81. roce, učinili zodpovědným hlavního inženýra a sesadili ho z funkce. A to byl první signál o tom, že s konstrukcí reaktoru není něco v pořádku.

Nemyslíte si, že kdybyste byl specialista na jaderné a ne tepelné elektrárny, že by byl rozhovor s členy komise produktivnějším? Nový hlavní inženýr přišel také z tepelné elektrárny. To se muselo odrážet na řízení celé elektrárny, ne?

Vy uvažujete stejně jako novináři. Jaderná elektrárna se od tepelné liší pouze reaktorem. Všechno ostatní je stejné. Řekněte, jaký je rozdíl mezi turbínovým cechem jaderné a tepelné elektrárny? Žádný! Ano a já i Fomin jsme přišli z tepelných elektráren, ale reaktor řídili profesionální "atomščiki". Měli jsme jich dostatek. Měli jsme zástupce hlavního inženýra v odborných otázkách provozu reaktoru, byl zástupce hlavního inženýra zodpovědný za jadernou bezpečnost. Lidí hluboce znalými v otázkách jaderných reaktorů jsme měli dostatek. Fomin ještě předtím, než se stal hlavním inženýrem, pracoval na jaderné elektrárně dost dlouho a podle mne měl všechny profesní kvality potřebné k výkonu své funkce.

Co se mne týče, tak ředitel - to je především organizátor. Jeho práce spočívá v zabezpečování spolupráce svých podřízených. Lépe, kdybyste se zeptali, proč ředitel elektrárny, ve které pracují 4 bloky a 5. i 6. jsou ve výstavbě, se zajímá ještě o záležitosti města, shání náhradní díly a organizuje pomoc zemědělskému družstvu? Ano, ano, nedivte se. Přesně měsíc před havárií jsme na městském výboře strany dostali za úkol postavit pro svěřený kolchoz (zemědělské družstvo) dva seníky. Do června! Za kvartál! A vždyť jsme nebyli stavební organizace. Neměli jsme projektovou dokumentaci ani materiál a nikoho nezajímalo, jak to budeme řešit. Hlavně splňte! Neřešili takové věci se zástupcem, ale s ředitelem. Přímo. Když jsem měl v posledních letech možnost navštívit několik elektráren na západě a vidět, jak tam věci fungují - tak to je úplně jinak. Tam ředitel elektrárny zodpovídá za provoz elektrárny a hotovo. Jestli se něco rozbilo - zavolejte servisní firmu. Bydlení? Já platím tvoji výplatu, tak se starej sám, kde budeš a jak žít. A u nás?

Může být, že se teď situace obrací k lepšímu?

Podle mě ne. Z ředitele udělali generálního ředitele, ale všechny problémy mu zůstaly. Za mé doby alespoň peníze byly. Pravda, když jsme neměli příslušné rezervy tak ani židli ani list papíru jsme si pořídit nemohli, banky takovou operaci neprovedly. Teď, prosím, kupte si, co chcete. Ale peníze nejsou. Málo toho, že dnes musí ředitelé řešit záležitosti provozu, ještě k tomu mají osadu nebo celé město. A to je voda, světlo, kanalizace, doprava ... A všechny tyhle věci nikdo, kromě ředitelství elektrárny, řešit nebude - možnosti místních orgánů řízení, sami víte, jsou celkem skromné. Nakonec, je to kvůli skvělým životním podmínkám, že se pracovníci bouří? Ale jedna věc se určitě změnila k lepšímu: o haváriích v elektrárnách se píše v novinách. A je to pravidlo i když to pohledu na energetiku moc k prospěchu není.

V těch letech jste věděli o haváriích na druhých elektrárnách?

O těch na našich - provozovaných ministerstvem energetiky - ano, ale těch (elektráren) moc nebylo. O těch, které patřili pod minsredmaš (ministerstvo středního strojírenství) jsme nevěděli prakticky nic. Byl jsem na výjezdu na Leningradské elektrárně (patřila pro minsredmaš) a tam jsem se z neoficiálních zdrojů dozvěděl o havárii v 75. roce, kdy praskl jeden palivový kanál, podobně jako u nás. Zaslechl jsem něco i o dalších, ale oficiální informace nebyly žádné. Ve své době jsem četl v časopisech o haváriích na americké elektrárně Three-mile-island. Ptali se mne pak na to na stranickém sjezdu, co o tom vím.

Co se tam ještě řešilo?

Zasedání probíhalo bez přestávky na oběd od 11. hodiny ráno do sedmi do večera (všichni jsme dostali alespoň bagety). Já přišel na řadu 3. po Štěrbinovi a Šašarinovi - zástupci ministra energetiky. Hovořil jsem 15 minut, potom odpovídal na dotazy. O čem byly, to si nevzpomínám. Řečníků bylo mnoho: ministři, vědci ... Ke konci zasedání řekl každý z členů výboru svůj názor. Ryžkov řekl přímo: "K této havárii jsme šli dávno!" A Ligačov, který byl na celém zasedání nejaktivnější, vstal a rozhořšil se: "To byl skvělý nápad postavit elektrárnu kousek od Kieva!" Asi nevěděl, jak to tehdy chodilo: místo vybíral Gosplan a schvaloval CK a Sovmin.

Celé zasedání proběhlo dostatečně korektně a kulturně. Účastnil jsem se také práce ve výborech okresu a oblasti - tam to občas bývalo ostřejší. A na politickém výboře padala obvinění, ale ne ponižování. Gorbačov se mi nelíbil. Nechoval se jako generální tajemník. Účastnil jsem se zasedání CK strany Ukrajiny, viděl, jak je vedou Šelest nebo Ščerbickij. To byli frajeři! Ale Gorbačov ... Bačkora!

Ze strany vás vyloučili na politickém výboře?

Ano, v ten den.

Kvůli tomu měli sebrané všechny ty materiály stranického sledování?

Ne, to ne. Gorbačov přečetl předem připravené prohlášení: Vyloučit! A všichni hlasovali za jedno: pro! Pravda, stranický průkaz mi tehdy nevzali. Dlouho jsem nevěděl, kde ho vlastně mám, a když jsem o tom nedávno mluvil s ženou, řekla mi: "Tenkrát, když tě zavřeli, tak si pro něj přijeli"

Pro vyznamenání taky?

Ty mi nechali.

A majetek vám zabavili?

Jaký? Všechno zůstalo v Pripjati.

Kdy vás zbavili funkce ředitele?

Přesně si to nepamatuji. Někdu okolo 20. května. Ministr mne propustil, abych navštívil rodinu, kterou evakuovali pod Kiev. Žena tenkrát ležela v nemocnici, děti byli s babičkou, která s námi žila v Pripjati. Když jsem se pak chtěl vrátit, volal jsem do práce a žádal o auto. V telefonu jsem slyšel, že se něco změnilo. Hned mi došlo, co se stalo. Přijel jsem do elektrárny a viděl ve své kanceláři Pozdyševa, který do té doby působil jako náčelník na ministerstvu energetiky SSSR. Pochopil jsem, že ho udělali ředitelem, ale oficiálně mi sesazení z funkce nesdělili. Ani žádné předávání agendy neproběhlo. Později jsem k němu zašel, že bych potřeboval někde pracovat on mi nabídl místo zástupce náčelníka technického oddílu. Jím jsem byl až do svého odsouzení, podle mne nespravedlivého.

Co se týče odpovědnosti za výbuch reaktoru, tak se dá o objektivnosti soudu pochybovat. Ale je zde ještě druhé obvinění: "Brjuchanov projevil roztržitost a zbabělost, když nepřijal opatření odpovídající závažnosti vzniklé situace, nerespektoval plán ochrany personálu a obyvatelstva před radioaktivním zářením, v hlášeních úmyslně snižoval míry radiace, což mělo dopad na evakuaci obyvatel z nebezpečné oblasti ..."

Chtěl bych vidět toho, kdo to napsal, jak jedná v té situaci. Přicházejí hlášení, která si protiřečí, telefony zvoní jeden přes druhý, zvrchu se ptají "co se stalo", sanitky odvážejí jednoho za druhým ... Když jsem v noci přijel do elektrárny, spojil jsem se s náčelníkem směny Rogoškinem a ptal se, co se stalo. Jeho odpověď byla dost obecná - něco se stalo, ale nevíme přesně co. Pokud šlo o vyrozumění, informoval jsem náčelníka hlavní komise, ministra energetiky, prvního tajemníka obkomu strany, zástupce predispolkoma oblasti, městskou komisi - tam už věděli. Zkrátka, všechny, které jsme měl. Proto i přijela vládní komise.

Co přesně jste hlásil do Moskvy a Kieva?

To, co se v ten moment vědělo: "Na 4. bloku došlo k závažné havárii. Budova je zvrchu poškozena. Co se stalo předně zatím není známo." Hlásil jsem to, co jsem sám viděl, když jsem přijížděl. To bylo 30 - 40 minut po havárii.

Podle Rogoškina jste mu volal ze své kanceláře 23 minut po výbuchu.

To je možné, nevím přesně, kdy to bylo. Ale byly to první minuty po havárii. Co se dalo zjistit za tak krátký čas? Jak jsme zjišťovali další podrobnosti, tak jsme zpřesňovali hlášení.

Jaké instrukce jste dostávali svrchu?

Ze strany energetiků: "Především nepřestávat ochlazovat aparát, dodávat vodu." Z vlastních řad: "Zjistěte, co se tam stalo. Hned k vám někoho pošleme". Snadno se to řekl, ale k reaktoru se nedalo dostat. V jakém byl stavu jsme se dozvěděli až večer 26., když fotograf Anatolij Rasskazov pořídil snímky z vrtulníku.

No ale, vždyť zástupce hlavního inženýra pro provoz, Anatolij Andejevič Sitnikov provedl obhlídku 4. bloku, dostal se do centrálního sálu, na střechu bloku "B" a okolo 10. hodiny ráno vám hlásil, že je reaktor rozrušený ...

Ano, to hlásil. Ale chvíli poté desítky lidí hlásily, že reaktor je v pořádku, takže komu jsem měl věřit?

A co hlášení náčelníka štábu CO elektrárny Vorobjeva? Podle jeho slov vám hodinu, dvě po výbuchu podal zprávu o velmi vysokých úrovních radiace v okolí 4. bloku a ráno o rozházeném grafitu.

Ano, to je pravda. Četl jsem s ním rozhovor (ZN No. 16(237) z 24.4.1999, pozn. redakce). Celkem pravdivý, ale je to pohled jen z jedné strany. Mnoho toho Vorobjev nevěděl a ani nemohl. I potom se věnoval sledování, rozdáváním ochranných prostředků a dozimetrických přístrojů, ale vždyť úloha CO je ještě širší. Co se týče rozházeného grafitu, tak jsem v noci byl sám u bloku, prohlédl si ho ze všech stran a rozházený grafit viděl také. Už tenkrát mi bylo jasné, že situace je více než vážná, ale jak až moc? Nedocházelo mi, že aktivní zóna je porušená. Dokud jsem sám z vrtulníku neviděl rozbouraný 4. blok, byly všechno jen dohady. Letěl jsem se podívat dvakrát nebo třikrát.

Třikrát. Četl jsem o tom ve vzpomínkách prvního zástupce VVS Kievského vojenského útvaru generál - majora Nikolaje Timofejeviče Antoškina: "Přesvědčil jsem se, že Brjuchanov není žádný srab. Letěl třikrát, tak srabi nejednají." Ale vraťme se k Voroběvově hlášení ...

Ano, on mi říkal o vysokých ŕovních radiace v blézkosti 4. bloku. A to nebylo v blízkosti havarijního objektu překvapivé. Víc mne zajímala situace v Pripjati. Odtud, z laboratoře venkovní dozimetrie, hlásili v noci i ráno 26., že úrovně radiace nejsou nijak zvlášť vysoké. Když se později otočil vítr, začaly prudce stoupat. Pokud jde o Voroběva, ptal jsem se ho, jestli podal hlášení na štáb CO. Potvrdil, že ano. Potom u soudu vyšlo najevo, že ve skutečnosti volal do Kieva a tam když potom přepisovali sešit, jeho hlášení pokazili. Voroběv, nevím proč si na to nevzpomíná, byl se mnou ráno, když už bylo světlo, v UAZu, jezdili jsme okolo bloku s dozimetrem. Na tom místě ukazoval 50 rentgenů.

Proč nejsou tato čísla zahrnuta v hlášeních, která jste podával?

S hlášeními to bylo tak: po ohlášení přišli do bunkru CO poměrně rychle všichni vedoucí všeho možného včetně mateřských školek. Postavil jsem je před úkol: každý se teď odebere na své stanoviště a během půl hodiny, hodiny podá hlášení o situaci ve svém rajonu. Takže na základě těchto informací jsme si dávali dohromady představu o tom, co se stalo, a přijímali opatření. K ránu přijel do elektrárny vedoucí průmyslového oddílu obkomu strany. Za přítomnosti tajemníka partkomu elektrárny Parašina mne vyzval: "Podejte písemnou informaci!" Poručil jsem zástupci hlavního inženýra Ljutova, aby ji vypracoval. Zpracoval informace, které jsme v té chvíli měli, včetně úrovní radiace. Těmi jsem se osobně nezajímal, na to zde byly příslušné oddíly. Když to měl Ljutov hotové, podal jsem to nejprve Parašinovi, poté předstedovi obkomu. "Je to dostatečné?", zeptal jsem se. "Ano", odpověděli a já se pod to podepsal. Stejně tak to bylo i se zprávou, kterou připravil Korobejnikov - náčelní laboratoře vnější dozimetrie. Sám jsem nebyl chopen něco vymyslet. A dělat tajnosti nešlo - všude okolo byla spousta lidí. Jaké informace jsem dostával, takové jsem hlásil dál.

Proč se o havárii nedozvědělo obyvatelstvo a proč se zdržovala evakuace?

O tom jsem přemýšlel okolo druhé hodiny v noci. Když v tom ke mně přišli druhý tajemník Pripjatského gorkomu Veselovskyj a předseda gorispolkomu Vološko. Řekl jsem jim, jaká je situace, a že je třeba bez odkladu evakuovat obyvatelstvo. Vološko odvětil: "Co panikaříš! Přijede vládní komise, přijedou z pohlaváři z oblasti a budou to řešit!." Stejná situace se opakovala později okolo 11. hodiny s druhým tajemníkem obkomu strany, Malomužem. Řekl mi to samé, prý abych nepanikařil. Tajemník obkomu, to je taková šarže, se kterou se osobně nejedná. Vám se může zdát, že ředitel elektrárny, to je vysoká funkce, která může nohou otvírat dveře kabinetů. Tak to ne. Moje úroveň byla na úrovni náčelníka oddílu obkomu. K němu jsem mohl zajít, a kde co s ním projednat. A ke druhému, tím spíše k prvnímu tajemníkovi obkomu se bez předchozího ohlášení jen tak jít nesmělo. Takže můj rozhovor s Malomužem byl krátký.

Na jedenáctou hodinu ráno byla svolána schůze - aktiv Pripjati. Proč jste na něm nevznesl otázky evakuace?

Na této schůzi hovořil především Malomuž. A situace zůstávala stejná: "Žádnou paniku! Brzy přijede vládní komise. Ta rozhodne a vydá patřičné příkazy!".

Proč jste se mu nepostavil, šlo přece o vyrozumění lidí!

Když se na to dívám dnes zpětně, měl jsem to udělat. Ale tenkrát jsme byli vychováváni, my od řadových do tajemníků CK? "Ti nahoře vědí, co se má dělat a náš úkol je to dělat". Uvedu takový příklad. 2. května přijeli do zóny Rykov a Ligačov. S nimi ministři, vědci, generálové. Všechno vedení vzali do budovy Černobylského rajkomu strany. Ministr energetiky Majorec hlásil Ryžkovovi: "Nikolaji Ivanoviči, nasadíme všechny síly a 4. energoblok spustíme v listopadu, v prosinci pak 5." A spolu se mnou sedělo v sále hodně vysoko postavených lidí. Většina z nich věděla o vážnosti situace i vysokých úrovních radiace. Všichni věděli své. Právem se zeptáte: "A proč všichni mlčeli?" Odpovím: tak byli vychováni. Jako my všichni. Stejnou "školou". Všichni jsme byli zvyklí dávat sliby, plánovat termíny a pak je úspěšně neplnit.

Viktore Petroviči, u soudu v průběhu procesu jste o tom mluvil, proč se evakuace opozdila?

Se školou, kterou jsem před chvíli popsal, byl člověk naučen odpovídat pouze na to, na co se ho ptali. Ne na věci okolo. Na to, jaká jsem podával hlášení se mne neptali. A když by se ptali, řekl bych jim ... Vždyť jsem jim také mohl říct, že "kromě mě o tom všem dobře věděli na štábu CO, strojitelském štábu, v Pripjati i v Kijevské oblasti. Podle všeho měli všichni jasné instrukce informovat lidi a organizovat evakuaci. Proč to náčelníci civilní obrany Kizima, Vološko a Ljušč neudělali?" Nejsem člověk, který by svaloval vinu na druhé. Když bych jim to všechno pěkně pověděl, vymění Vološku a Malomuže, co se změní? Ze mne by zodpovědnost nesňali. Rozumím, kam míříte svými otázkami. Ano, nejednal jsem tenkrát bezchybně. Dělal jsem chyby. Ale proč to bylo chápáno jako zneužití pravomoci veřejného činitele? Cožpak potom, když se do Pripjati sjížděli specialisti z celého Svazu, cožpak tehdá málo "dřeva nalámali"? Říkám a už tenkrát jsem říkal, že zasypávat reaktor pískem a olovem nejde. To je jako házet do ohně kamení, jiskry z toho létají na všechny strany. A kolik lidí se zbytečně ozářilo při stavě "sarkofágu"? To byl taky vynález. Zneužití pravomoci? Nesouhlasím. Hodně jsme toho bylo neznámého, mnohé jsme nevěděli. Všechno se tlačilo, aby se co nejrychleji odstranily následky havárie, ale situace byla, určitě první měsíc, natolik složitá, že se to bez chyb, bohužel, neobešlo ...

Přiznal jste u soudu svoji vinu?

Ne. Pouze s částí první statě: v přípravě personálu i prověrky - tam souhlasím. V té druhé "zneužití pravomoci" - neuznávám. V závěru jsem to i řekl.

Každý z účastníků soudního procesu, se kterým jsem hovořil, vzpomenul, že jste se zvlášť neprotivil obviněním, choval se dosti pokorně, ale nepodlézal. Spoléhal jste, že k tomu přihlédnou na konci při vynášení rozsudku?

Ne, tak to nebylo. Vzpírat se by bylo k ničemu. Na prvním sezení mi bylo jasné, kam to celé směřuje.

Jak dlouho jste ještě byl na SIZO KGB, když skončil soud?

Jednu noc. Hned druhý den mne převezli na Lukjanovku. Tam jsem seděl ve větší místnosti a bylo tam se mnou dalších pět lidí. Mezi nimi i známý "kooperátor". Do dnes mi občas zavolá, navštívíme se o svátcích. Za co seděli ostatní, jsem se nezajímal. V kriminále se mluvit nesmělo. Asi za měsíc přišel zápis z rozhodnutí soudu.

Zkoušel jste se odvolat?

Ke komu? To byl Nejvyšší soud. V rozhodnutí bylo výslovně uvedeno: "proti rozhodnutí není odvolání". Zanedlouho po té mne přes Charkov a Lugansk dovezli do kolonie, která se nacházela v Petrovsko Luganské oblasti. Nevím, jestli to bylo PRT nebo město. Ani jednou jsem ho neviděl, vezli mne tam v zakrytém autě, stejným autem mne i odvezli. V kolonii jsem byl veden jako zámečník, prakticky jsem dělal mistra. Spouštěli jsme kotelnu, opravovali zařízení. Známá práce. Potom mne dali předsedovi rady kolonie jako pomocníka na administrativní práce. Po třech letech a třech měsících, jak bylo předem dáno rozsudkem, mě převedli na "chemii". Dělal jsem dozorčího dispečera na ředitelství Umanského strojírenství. Po odpracování poloviny trestu mne propustili na svobodu. Ani jsem o to nikoho nežádal. Zákon určil, tak mne propustili. Do srpna 1996 jsem byl podmíněně na svobodě, evidován v armádním seznamu v místě bydliště a pravidelně se tam chodil hlásit. Pokud je mi známo, tak všichni, kdo tehdy dostali nějaké tresty, si odbyli polovinu.

Jaké byli jejich osudy?

Datlov, Lauškin i Kovalenko umřeli krátce po osvobození. Hlavní inženýr Fomin odjel do Ruska. Dávno o něm nikdo nic neslyšel. Bývalý náčelník směny Rogožkyn pokračoval v práci. Vede jednu z laboratoří MNTC "Ukrytí". Já také pracuji. Napřed jsem byl bez práce, protože se nedařilo najít nic vhodného. A pak jsem jednou byl u zástupce ministra energetiky, se kterým jsme si už dřívě dobře rozuměli. Sedíme, povídáme, když v tom přijde ministr. Pozdravili jsme se a on povídá: přijď v pondělí. A tohle bylo v sobotu. Přišel jsem v pondělí za ním, ptá se: "Půjdeš pracovat jako zástupce generálního ředitele asociace Minenergo?" Souhlasil jsem s tím a už osm let tam pracuji. Při práci jsem měl příležitost navštívit zahraničí - Německo, Japonsko, viděl, jak je tam organizována práce na jaderných elektrárnách. Po šedesátce jsem požádal o místo náčelníka oddílu. Při tom všem, kdy jsem měl 250 rentgenů, už to bylo těžké. Ale nakonec, zvykl jsem si na práci želízkama, zvykl si na práci s papírem. Pro něco se žít musí.

Byl jste zproštěn viny?

Ne. Rozsudek vynesl Nejvyšší soud Sovětského Svazu. Takový státní útvar už dnes neexistuje, takže koho o zproštění požádat? A nakonec, k čemu by to bylo? Stálo by to vůbec za to? Za prvé, zbytečná žádost, za druhé, zvykl jsem si na to a když to nepředvídáme, proč se o to hloupě zajímat? Připusťme, že mě sprostí viny. A co mi to v životě pomůže? Co mohlo, už přebolelo.

Kdyby byla možnost, co byste změnil ve svém minulém životě?

To se nedá říct. V celku, co by se dalo změnit ... V 85. jsem dostal nabídku jít do Vengrije na stavbu nové atomové elektrárny. Lákalo mne to, práce by to byla zajímavá, ale v ten čas končil syn 10. třídu a nešlo ho nechat bez dozoru. Odmítl jsem to. Tak toho teď lituji. Odjel bych tenkrát za hranice a podívej, malér by se stal někomu jinému. A tak ...

Na místo závěru

"Prvotní příčinou havárie se zdá být krajně málopravděpodobný stav narušení pořádku a řežimu provozu, který dopustila obsluha energobloku. Do katastrofických rozměrů se havárie rozšířila díky tomu, že operativní personál přivedl reaktor do předpisy zakázaného stavu, ve kterém se podstatně projevily vlivy pozitivního efektu reaktivity na růstu výkonu."
(Z informace o havárii na ČAES a jejích následcích, vydala MAGATE, srpen 1986)

"Inkriminované chyby personálu nejsou příčinou havárie ani nemají vztah k jejímu rozvinutí a rozsahu následků... Projekt i technologický předpis připouští režimy práce podobné tomu, který byl na 4. bloku ČAES 26. dubna 1986. Tyto režimy mohly vznikat bez zásahu obsluhy."
(Z výsledků Naučno - technické komise Gospromatomnadzora SSSR, únor 1990)

"Do dneška neexistuje plně zdůvodněný scénář havárie na ČAES, který by neobsahoval věci,které si protiřečí"
(Z monografie "Objekt ". Skupina autorů pod redakcí čl. korr. NAN Ukrajiny, dokt. techn. nauk A. Ključnikova, 1997)

"Myslím, že ať by byl na místě Brjuchanova kdokoli jiný, soud by dopadl stejně. Nesoudili totiž člověka, ale funkci. Brjuchanov trpěl za mnohé chyby personálu i za chyby v konstrukci reaktoru, přestože ani v jednom ani v druhém nemohl být vinen. Podle mého byla jedna z příčin havárie slepá víra v bezpečnost atomové energetiky. Žel lidé, kteří ji roky hlásali a prosazovali, na lavici obžalovaných s Brjuchanovem neseděli."
(G. Kopčinkyj, vedoucí oddílu atomové energetiky Výboru Sovětu Ministrů SSSR pro palivově - energetické otázky. Gazeta "Sovětský průmysl", září 1989)

"Můj názor na ty události se dodnes nezměnil. Brjuchanov je vinen. Neodporoval ani při událostech po havárii ani u soudu. Na něho byly položeny mnohé povinnosti a měl dost velké pravomoci na to, aby uchránil lidi před vznikajícím nebezpečím. Nezachránil ani neochránil. Nezvládl to! Je to člověk své doby. Bůh ho suď!"
(I.Makarov, v roce 1987 jeden z národních žalobců procesu s šesti vedoucími činitely ČAES. Červenec 1999.)

Svědectví Voktora G. Smagina,náčelníka směny

Měl jsem střídat Akimova 26. dubna v 8:00 ráno. Spal jsem tvrdě, výbuchy neslyšel, probudil se v sedm ráno a šel si na balkón zakouřit. Ze 14. patra byl dobrý výhled na elektrárnu. Když jsem pohlédl v tu stranu, spatřil jsem centrální sál svého rodného 4. bloku rozbourán. Nad blokem oheň a dým. Bylo mi jasné, že je to vážné a šel k telefonu zavolat na řídící sál. Ale KGB už telefony odstřihla, aby zabránila úniku informací. Sebral jsem se k odchodu. Nařídil ženě zavřít a utěsnit dveře a okna, děti nepouštět ven a zůstat doma, dokud se nevrátím.

Vyběhl jsem na ulici k zastávce autobusu. Nejel. Dřív přijel "Rafik". Nabídl, že mne odveze ne k vrátnici ABK-2, jako obvykle, ale k ABK-1 na prvním bloku.

Dojeli jsme k ABK-1. Tam už bylo všechno obsazené milicí. Nechtěli nás pustit dovnitř. Ukázal jsem průkaz vedoucího operativního personálu a i když dost neochotně, mne pustili dovnitř.

U ABK-1 jsem potkal Brjuchanovy zástupce V.I.Gundara a I.N.Carenko ubírající se do bunkru. Vyzvali mne:

"Jdi, Víťo, na řídící sál 4. bloku a vystřídej Babičeva. Vystřídal Akimova v šest ráno, určitě už nachytal dost ... Nezapomeň se převléct ve "skleníku" (tak jsme říkali konferenčnímu sálu) ..."

Radši se převleču tady, došlo mi, na ABK-2 je radiace.

Vylezl jsem do "skleníku". Tam byla spousta oblečení: kombinézy, čepce, dozimetrické lísty. Jak jsem se převlékal, spatřil jsem skrz sklo genrála MVD (byl to zástupce ministra vnitra Ukrajinské SSR, G.V.Berdov), který prošel do kanceláře Brjuchanova.

Rychle jsem se převlékal bez nejmenšího tušení, že se z bloku vrátím rovnou do nemocnice silně ozářen dózou 280 rad. V rychlosti jsem si vzal ochranný kostým, "bachyly", čepec, lístek na 200 rad a vyběhl do dlouhé chodby deaeratoní etažerky (nejdelší chodby skrz všechny 4 bloky) ke 4. bloku. V místě, kde se nacházel centrální počítač "Skála" byla provalená zeď, tekla voda a pářilo se. Nakoukl jsem do místnosti. Ze stropu tekla na skříně počítačové techniky voda. To jsem ještě nevěděl, že ta voda je silně radioaktivní. V místnosti nikdo nebyl. Juru Badajeva už zjevně odvezli. Šel jsem dál. Nahlédl do sálu dozimetrie. Tam už hospodařil zástupce náčelníka služby RB - radiační bezpečnosti - Krasnožon. Gorbačenko už nebyl. A měl být. Také jeho zodvezli nebo někde chodil po bloku. S Krasnožonem byl na sále také náčelník noční dozimetrické směny Samojlenko. Hádali se. Zaposlouchal jsem se a vyrozuměl, že nejsou schopni určit velikost radiace. Samojlenko trval na tom, že je radiace ohromná, ale Krasnožon tvrdil, že lze pracovat 5 hodin, než člověk získá dávku 25 BER
"Jak dlouhou se tu může pracovat?", zavolal jsem na ně a přerušil hádku.
"Je tu 1000 mikrorentgenů za sekundu, to je 3,6 rentgenu za hodinu, takže 25 BER nachytáš za 5 hodin práce!"
"To jsou všechno spekulace", vložil se do řeči Samojlenko. Krasnožon zbělal.
"Cože? To nemáte pořádný dozimetr?", žasl jsem.
"Měli jsme jeden ve skladu", odpověděl Krasnožon, "ale ten je zavalen troskami. Takovou havárii nikdo z náčelníků nečekal ..."
"A vy jste co, chlapi?", pomyslel jsem si a šel dál.

Všechna okna na chodbě byla vytlučená výbuchem. Silně zapáchalo ozónem. Organizmus pociťoval silnou radiaci. A to se říká, že pro to nemáme smyslové orgány. V hrudi jsem pocítil nepříjemný pocit: spontální pocit paniky a strachu. No, držel jsem se. Venku už bylo světlo, takže zával byl vidět dobře. Asfalt okolo byl posypán něčím černým. Podíval jsem se pozorně - vždyť to je grafit z reaktoru! To snad ne! Bylo mi jasné, že s reaktorem je to zlé. To jsem ale ještě věděl hodně málo.

Vešel jsem do řídícího sálu. Byl zde V.N.Babičev a zástupce hlavního inženýra po vědecké stránce M.A.Ljutov. Seděl za stolem náčelníka směny bloku.

Oznámil jsem Babičevovi, že jsem ho přišel vystřídat. Bylo 7 hodin a 40 minut ráno. Řekl, že nastoupil před hodinou a půl a cítí se normálně. V takových případech je příchozí směna podřízena stávající směně.

"Akimov s Toptunovem jsou ještě na bloku", řekl, "otvírají ventily na trase vodního napájení reaktoru v místnosti 712 na značce 27. Pomáhají jim starší inženýr - mechanik z první skupiny Něchajev, starší inženýr provozu reaktorové čety první skupiny Uskov a zástupce náčelníka reaktorové čety první skupiny Orlov. Jdi, Viktore, a vystřídej je. Už mají určitě dost ..."

Zástupce hlavního inženýra po vědecké stránce Ljutov seděl, držel se za hlavu a tupě prohlásil: "Řekněte mi, chlapi, teplotu grafitu v reaktoru a já vám všechno objasním ..."
"O jakém grafitu mluvíte, Michaile Alexejeviči?", podivil jsem se, "vždyť se válí všude kolem. Jděte se podívat, venku už je světlo. Viděl jsem ho na vlastní oči"
"Cože? Co jsi viděl?", zpetal se vystrašeně a nedůvěřivě Ljutov.
"Pojďte se podívat", vyzval jsem je.
Vyšli jsme na chodbu a pak do místnosti záložního řídícího pultu, která byla blíže k závalu. Také tam byla vytlučená okna, sklo křupalo pod nohama. Vzduch byl nasycen dlouhožijícími radionuklidy. Od závalu svítilo záření gama s intenzitou patnáct tisíc rentgenů za hodinu. To jsem tenkrát nevěděl.
"Podívejte se", řekl jsem Ljutovovi, "okolo je černo od grafitu".
"To myslíte vážně, že je to grafit z reaktoru?", nevěřil svojim očím Ljutov.
"A co by to jinak bylo?", sám jsem nechtěl věřit tomu, co vidím. Už jsem poznal, jak kvůli lži zbytečně umírají lidé, je načase podívat se pravdě do očí. Vytrvale jsem přesvědčoval Ljutova:
"Podívejte se, vždyť to jsou grafitové bloky. Jasně je vidět blok se samečkem (výstupkem) a samičkou (důlkem), uprostřed díra technologického kanálu. Vy to nevidíte?"
"Vidím. No, jesti je tohle reaktorový grafit ...", nedokončil větu.
Tahle slepota lidí mě vždycky doháněla k šílenství.
"A co si myslíte, že by to jinak bylo?", začínal jsem řvát na náčelníka.
"Kolik toho tu je?", rozkolébal se nakonec Ljutov.
"Asi ne všechno. Jestli to vylítalo z reaktoru, tak na všechny strany. Ale nevypadá to, že by to bylo všechno venku. Z domova jsem v sedm ráno viděl oheň a dým z podlahy centrálního sálu..."

Vrátili jsme k řídícímu pultu. Taky zde to zdravě páchlo radiací. Pohlédl jsem na řídící panel svého rodného 4. bloku. Jako bych ho viděl poprvé. Všechno mrtvé. Ručičky ukazovaly buď nulu nebo šly za roh. Mlčel počítač DREG systému Skála jinak neustále produkující výpisy parametrů reaktoru. Všechny grafy a zápisy teprve čekaly na svůj čas. Zaznamenaly křivky parametrů technologického procesu a čísla - němé svědky o proběhlé havárii. Zakrátko si pro ně přijdou a pošlou je do Moskvy. Stejně jako všechna hlášení z řídícího pultu a vůbec ze všech pultů. Zabalí to do obálky, orazítkují a nazdar... Jen 211 kruhových ukazatelů polohy řídících tyčí vystupuje z šedi mrtvého pultu nouzovým podsvícením stupnic. Střelky se zastavily na hodnotě 2,5 metru, do hloubky 4,5 metru nedošly.

Opustil jsem řídící sál a běžel po schodišti nahoru na značku 27 vystřídat Akimova v místnosti 712. Cestou jsem potkal Tolju Sitnikova. Vypadal špatně, kůži měl od radiace opálenou do hněda a zvracel. Překonavše slabost a zvracení řekl:
"Všechno jsem viděl ... Podle příkazu Fomina a Brjuchanova ... Oni věří, že je reaktor celý ... Byl jsem v centrálním sále, na střeše bloku B. Je tam hodně grafitu a paliva. Nahlédl jsem do reaktoru. Podle mě je rozerván a hoří plamenem. Nechce se mi tomu věřit..."

Jeho "podle mě" vzbuzovalo trýznivý pocit. I on, fyzik, nechtěl do poslední chvíle věřit hrůze, kterou na vlastní oči uviděl. Tohle bylo "to", čeho se po celou dobu rozvoje jaderné energetiky všichno nejvíc obávali. Celou dobu to skrávali. A teď se "to" stalo.

Sitnikov pokračoval dolů a já vyběhl nahoru. Práh dveří místnosti 712 byl vysoký asi 350 mm. Celá místnost byla do této úrovně zalita vodou, ve které plavaly kousky paliva. Z místnosti vyšli Akimov s Toptunovem. Celí oteklí, tváře a ruce opálené od radiace do hněda (v nemocnici se ukázalo, že byli opálení i pod oblečením, které radiaci nevadilo). Rozpuchlé rty a jazyky, s obtížemi mluvili.

"Já to nechápu", dostal ze sebe Akimov, "všechno jsme dělali správně ... Proč to? Jo, je to bída, Víťo ... My už to dojdem ... Otevřeli jsme, zdá se, všechny ventily pro trase ... Prověř třetí na každé straně ..."

Spustili se dolů a já vešel do místnosti č. 712 veliké asi osm metrů čtverečních, ve které se nacházelo tlusté potrubí, které se rozdělovalo na dva "rukávy" nebo "nitky", jak se jim říkalo, každá o průměru 200 milimetrů. Na každé nitce byly 3 ventily. Ty Toptunov s Akimovem otevřeli, aby, jak se domnívali, mohla do reaktoru proudit voda od napájecího čerpadla. Ve skutečnosti však do reaktoru nedotekla ani kapka, všechna voda končila v suterénu, odkud zaplavovala kabelové chodby a roznášela radiaci po elektrárně ...

Kupodivu, většina personálu, včetně mě, považovali v ten čas přání za realitu.

"Reaktor je celý", přání každého z nás, kterému jsme nechtěli přestat věřit, očarovalo duši a mysl každého z nás tady, v Pripjati, Kievě, ano i v Moskvě, ze které přicházely jasné a přísné příkazy: "Dodávejde do reaktoru vodu!"

Tyto příkazy uspokojovaly, posilovaly sebevědomí a přidávaly sil tam, kde už podle všech biologických zákonů být dávno neměly...

Potrubí v místnosti 712 bylo polozatopené. A od této vody "svítilo" okolo tisíce rentgenu za hodinu. Všechny ventily byly odpojené, bez proudu, manipulovat se s nimi muselo ručně. A kroutit bylo na dlouho - na hodiny. Vždyť taky Akimov s Toptunovem kroutili několik hodin a nachytali své osudné dózy. Prověřil jsem, co je a co není otevřeno. Po dvou ventilech na levé i pravé straně bylo otevřeno. Ujal jsem se třetího. Byl také pootevřen. Otvíral jsem další. Strávil jsem tam okolo 20 minut a schytal 280 rad.

Potom jsem se vrátil dolů na řídící sál a vystřídal Babičeva. Se mnou tam zůstali: starší inženýři řízení bloku Gašimov a Breus, starší inženýr řízení turbín Saša Čeraňov, jeho dubler Bakajev a náčelník směny reaktorové čety Serjoža Kamyšnyj. Ten běhal sem a tam po bloku ve snaze odpojit dvě levé nádrže deaerátoru, ze kterých šla voda na poškozené napájecí čerpadlo. Nedařilo se mu. Ventily tam měly průměr 600 mm a také po výbuchu došlo k posunu deaeratorní etažérky od monolitu reaktoru o půl metru, přetrhaly se průchodky. Ovládat ventily ručně nešlo. Pokoušeli se to opravit, prodloužit, ale vysoká úroveň gama záření to nedovolila. Kamyšnyjmu pomáhali starší turbinista Kovaljev i strojník Kozlenko.

K deváté ráno bylo odstaveno pracující napájecí čerpadlo a sláva bohu, přestali zaplavovat sklepy. Došla voda v deaerátorech.

Já jsem celou dobu seděl u telefonu. Udržoval jsem spojení s Fominem a Brjuchanovem, oni zase s Moskvou. Hlásili do Moskvy: "Dodáváme do reaktoru vodu" a nazpět šel příkaz: "Nepřerušujte dodávku vody!". Ale všechna voda končila ...

Na řídícím sále byla radioaktivita do 5000 rentgenů za hodinu, v místech blíže závalu i vyšší. Avšak, nebylo čím změřit. Přesné hodnoty jsme neznali. Nahlásil jsem Fominovi, že došla voda. Zpanikařil a křičel na mne: "Musíte dodávat vodu!". A odkud ji mám asi vzít?

Fomin rychle hledal řešení. Nakonec vymyslel, poslal zástupce hlavního inženýra pro výstavbu nových bloků Leonida Konstantinoviče Vodolažka a náčelníka směny bloku Babičeva, kterého jsem vystřídal, aby zorganizovali dodávku vody z nádrží čistého kondenzátu (tři nádrže, každá o objemu 1000 metrů krychlových) a havarijními čerpadly ji dostali do reaktoru. Naštěstí se tento Fominův hazard nesetkal s úspěchem ...

Kolem druhé hodiny odpoledne jsem opustil řídící sál čtvrtého bloku. Cítil jsem se opravdu mizerně: nevolnost, zvracení, bolest a točení hlavy, omráčenost. Umyl se, převlékl a odebral se na ošetřovnu na první blok. Tam už byli lékaři a sestry ...

Svědectví likvidátora následlů katastrofy v roce 1988

I.

Musím předeslat, že nemám žádné dokumenty, kterými bych mohl následující text dokázat a potvrdit. Spoléhám pouze na to, že jsou lidé, kteří v případě potřeby mohou potvrdit a dosvědčit, že bylo tak, jak píši. Takže ...

Děj se odehrává v době od dubna do července roku 1988 v pracovním táboře nedaleko obce Oranoje a pracovní 30 kilometrové zóny VČ 34003 KVO. Začnu předvoláním. Našel jsem ho ve schránce večer, když jsem přišel z práce. Stálo v něm: dostavte se následující den v 9:00 do místnosti číslo XXX. Dále vše probíhá jako v Čeplinových filmech. Jel jsem hned. (Aby bylo jasné, psal se rok 1988). Lékařská komise tam zasedala v suterénu: kurděje máte? Ne? Vyhovuje! Padoucnicí trpíte? Ne? Vyhovuje!

Otázky nejsou výplod choré fantazie, jsou skutečné a tón, kterým je lékaři pokládali, nenechával pochybnosti o absolutní formálnosti celého vyšetření. Neformální byl leda tak rozbor krve, ale ten byl normální prakticky u všech. A proto vyhovovali všichni. Z definice. Později jsem se v oddíle potkal s vojákem - kardiakem, kterého stejně povolali a drželi bez ohledu na záchvaty, dokud si neodsloužil svůj čas. Horníci z Donbassu vyprávěli, že je ani žádná zdravotní komise nevyšetřovala, prostě pro ně v noci přijela milice a odvazla je jak zajatce.

A tak, vyhovuji! Cestovní doklady do tašky a večer na nádraží. Bez jízdenky. Jdu, jak mi přikázali, k veliteli. Velitel maximálně ochotný, vlak luxusní, obsazuji v kupé spodní místo. Ráno. Kiev. Nádraží. Tady nás sbírají, nakládají na korby plátěných náklaďáků a vezou do Bílé Cerekve do nákladního skladu - převléct se do uniforem. Uniformované sázejí do Ikarusu a dlouho vezou do Ivanovkovkého okresu nedaleko obce Oranoje na sortýrovku. 20:00.

Sortýrovka, to je místo rozdělování. Volají moje příjmení a my (8 až 10 lidí) jdeme s průvodcem do tábora. Mlčíme. Všichni. Dokonáno jest. Devět večer. Tma. Na štábu svítí světlo a před ním skupinka důstojníků v VéeSÓčkách - tak se říká stejnokrojům, které jsme dostali. Jsou mezi vámi i nějací důstojníci? - ptají se nás nervózně rychle. Jsou - říkám na to (už mám na sobě také VSO, ale holínky ještě v kufru). Jsou - vrací se ke mně radostně nervozní echo. A za koho? Za Kalgina - říkám příjmení, které mám napsané v povoláváku, a vejdu na štáb a za mnou několik dalších důstojníků v VSO. Ukazuje se, že Kalgin, kterého jsem přijel vystřídat, nějakým zázrakem už zmizel a a teď ti, kteří už nachytali svoji "dózu" (objasním později), mohou odjet aniž by se museli dožadovat záměny. Vzniká krátký spor, který se nakonec vyřeší. Šťastlivec, kterému mě přidělili, mě div ne na roukou nese do důstojnického vagón mojí budoucí roty. Spát budeš tady - říká a ukazuje na postel v druhém poschodí.

Šmahem z ní všechno sundavá, div neposkakuje vítěznou radostí jako čerstvý laureát nobelovy ceny. Já tomu zatím pořádně nerozumím. To přijde později. A tak se zatím prostě a zvědavě raduji s neznámým šťastlivcem. Strach nemám. Nic znepokojujícího. Později, sedíme v pětici spolubydlících, pijeme zakázanou vodku, zakusujeme nafasovanou masovou nádivku. Pijeme na zdraví a na odjezd. Na rychlý odjezd.

II.

No, když už přišla řeč na záměny, dózy a lhůty, tak u toho začneme. Doufám, že nikomu netřeba vysvětlovat, proč se lhůta služby likvidátora měří dózou ozáření. No, na neštěstí, měl bych napřed objasnit, jak se určuje namřená dóza. Asi naivně předpokládáte, že sedávka ozáření, hovorově dóza, měří dozimetrem. Ve skutečnosti se však neměřila, určovalo ji nařízení. Vše spočívalo v tom, že podle organizátorů, každý člověk přizvaný na likvidaci následků havárie ČAES (jaderná elektrárna Černobyl) měl odsloužit definovanou lhůtu (konkrétně, odsloužit určitou dobu a ne odpracovat určitou práci) a získat za tuto dobu ne více, než definované množství ozáření, rozpočítané na tu dobu. V 86. roce to bylo 25 BER, v 87. 10 BER, v době mého příjezdu to bylo "už jen" 5 BER. A nikdo za žádných okolností nesměl tento limit překročit. S dózou je to tedy jasné. No a jaký byl tedy ten definovaný vztah mezi ozářením a dobou působení? Pokud jste byli sovětskými lidmi, tak to asi lehce uhádnete.

Samozřejmě, rozdělíte limit na požadovaný počet dnů a každý den píšete nejvýše získané číslo, v žádném případě nazapisovat vyšší. A ani jsme nepsali! Zejména proto jsem slovo dóza dal do uvozovek, stejně tak jako budu dávat v dalším povídání. Jo, dávali nám sice dozimetry, které měli měřit dózu, kterou nachytáme. Ale neměřily. Fungovalo to následovně: s každým vjezdem do zóny jsme si s sebou brali dozimetr typu DP-5 (tady soudruh myslí vojenský přístroj dozimetrické rozvědky s individuálním dozimetrem, pozn. G.Panov), který neměl stupnici a nedalo se z něj nic odečíst. Večer pak všichni, co byli ten den v zóně, měli dojít na štáb k sekretářovi a předložit svůj dozimetr k odečtu na speciálním přístoji. Sejmuté hodnoty měly být zapsány do registrační knihy. Ve skutečnosti po vás ukázat dozimetr nikdo nechtěl. Všichni věděli, že za vjezd do definované části zóny se zapíše tolik a tolik a nikdo dozimetr ke kontrole předkládat nebude. A tak jsem po dvou týdnech od příjezdu přestal dozimetr na kontrolu dávat. Dózu mi pokračovali psát pravidelně. Stejně jako ostatním.

Aby toho nebylo málo, denní dózu jsme mohli nečekaně omezit, jak se stalo za dva týdny po mém příjezdu. Znamenalo to, že zítra se na tom samém místě bude psát třeba třikrát méně než včera i když se tam vůbec nic nezměnilo. A to hrozilo buď prodloužením služby nebo častějšími výjezdy do zóny (o tom ještě později).

Zajisté teď chápete, proč nejčastější otázkou při setkání se dvou likvidátorů různých částí bylo: kolik nachytal, t.j. kdy na svobodu. A psali různě v různých částech zóny a včechny roty, konečně, usilovaly o to obsadit plošinu, kde se psalo více, protože skutečné rozdíly neznal nikdo z nás, ale odjet co nejdříve chtěl každý. Nebudu psát o radiologické kontrole. Napíšu jen, že u mě a dvou dalších kolegů ukazovaly dozimetry, které byly celou dobu vedle sebe, každý něco jiného. Bez komentáře ...

III.

Mohli byste namítnout, že to co tu předklám tak trochu postrádá logiku. Přeci - odbyl sis svůj čas, nachytal dózu, tak mazej domů. No, tak takhle to nebylo. Nebylo to jen moje rozhodnutí, ale také národ, který mne tu potřeboval. A já vám ukážu, jak to v životě chodí.

Batalon - to je vojenská jednotka definované velikosti. A jelikož organizací práce byla pověřena armáda, tak množství lidí přizvaných na likvidaci havárie, se určovalo ne podle množství práce, ale úplností jednotky. A to znamená, že když je práce pro dva, ale jsou tři ... Chápete? Správně! Potom na práce v zóně nejezdili všichni. A v den, kdy jsi nebyl v zóně se psal "fón", to je dávka ozáření v normálních podmínkách, to je prakticky nic. Na fónu se mohla prakticky nabírat dóza do konce života, přesněji po celých šest měsíců nasazení. Z toho vyplývaly dvě věci:
a) je třeba se pravdivě nebo nepravdivě dostat na práce, za které se píše víc
b) fón rovná se trest, jaký svět ještě neviděl. Nespěchejte, vše teď objasním. Žádný spěch. Začnu z bodu b). Víte, že ačkoliv doba služby likvidátora, v podstatě, nepřekračovala 3 - 3,5 měsíce, povolávák se vydával na půl roku? A v tom byl i zakopaný pes. Tím vyhrožovali a umlčovali různé pokusy o vzepření a neposlušnost. Žili jsme v podmínkách, které měly do komfortu daleko. Důstojníci byli ubytovaní ve vagónech po čtyřech, vojáci spali nahuštěni ve vojenských stanech. Tábor ležel v lese blízko močálu. V létě otravovali komáři, jaro s podzimem sychravé a v zimě chladno. Draci (kamna na lehký topný olej) v každém mraze hřály stejně. Kromě toho musím připomenout, že vojákům i důstojníkům pozvaným na likvidaci bylo od 30 do 45 let - už nebyli malí kluci. Jak udržet na uzdě veliké množství lidí, samým systémem organizace likvidačních prací (o čem níže) odsouzených na zahálku a nečinnost? Je třeba je trestat! A jak? Nepouštět do zóny! Psát fón.A na fónu zabít den v táboře například oblečen v idiotském hábitu sbíráním drnů a obkládánímcest. Kromě toho nás nikam jinam nepouštěli, jak zajatce. Poblíž byla ves Oranoje, městečko Ivankov, no ani tam jsem ani jednou nebyl. Na zábavu nemysleli. Za měsíc byli lidi, zbavení domova, práce, svobody, utrápení nucenou nečinností ochotni jet kamkoliv jen aby odsud vypadli. Teď chápete, co znamenal zákaz jezdění do zóny? Zkuste jen tak někomu říci, že jsme se až bezdůvodně rvali o to nachytat pod kůži co nejvíc rentgenů. Asi si nebude myslet, že jste normální. A tak to tady bylo! Je to čistá pravda.

Teď k bodu a). Náš batalon se nazýval servisním. Měli jsme opravovat techniku, která obsluhovala zónu: automobily, buldozery, vojensko - inženýrskou techniku atd. Měli jsme, ale ... O tom potom. Ano, takže, batalon měl několik pojízdných dílen, ve kterých byla stanoviště se soustruhem, vrtačkou, bruskou ... Tam řemeslníci směle vyráběli knoflíky, které pak našroubovali do brašny od dozimetru. Dělali je z opotřebovaných záklopek automotorů. Nevadilo, že některé z nich lehce vyzařovaly, zato to byla elegantní černobylská valuta. Vyměňovali jsme si je všichni v celé zóně a po celou dobou po nich byla stabilní poptávka. S touto valutou se člověk mohl dostat k rotnému, zajistit si výjezd do zóny, vyměnit holínky za boty, dostat nové VSO, a ještě něco málo ... (Že se tak děje jsem na vlastní oči nikdy neviděl. Jen připouštím, že takové případy byly). Pravda, potom tyto knoflíky odjížděly do civilu, no komu do toho co bylo, jestli strejdové s velkými hvězdami na mundůrech mají knoflíky takové či makové.

Byl ještě jeden (oficiální) způsob, jak si lhůtu zkrátit - komandýrovka. Na komandýrovku jste se dostali jako poslušný pracovník, který dostal za úkol někam vyjet.Komadýrovky byly do zóny mezi jiné skupiny. Například přibaltští, ke kterým poslali nás. Poctivě jsme proflákali týden, dva - žádná práce, žádné úbory, žádné stavby (konstrukce) a vrátili se zpět. Smysl komandýrovky spočíval v tom, že v cizí části do nás nikomu nic nebylo a sešit registrace dózy nevedl žádný sekretář, ale my sami. Psali jsme si pochopitelně se zdravým smyslem a ne podle instrukcí. Pravda, potom místní autority dali pod zápisy razítko a podpisy, ale vůbec se nestarali, co podepisují, navíc v těch částech neexistovalo něco jako fón. O tom, že naši komandýrovku nikdo nepotřeboval věděli prakticky všichni, kdo nás na ni posílali. Také věděli, že si tam zapisujeme, jak chceme. No, ale nechtěli nás tu držet půl roku za každou cenu. ... A já za své hrdinské flákání dostal písemné uznání - můžu vám ho ukázat, jestli budete chtít.

Už po naší komandýrovce se našel jeden umělec, který si za dva týdny napsal BERy na odjezd, ale k měl odslouženy okolo dvou měsíců. Byl z toho strašný skandál. Slíbili ho propustit na dobré slovo. Nakonec to skončilo tak, že ho nikdo nechtěl vystřídat, ale papír byl oficiální s razítkem a celá věc páchla prokuraturou. Takže ho nakonec propustili. Od té doby komandýrovky zatrhli k velké žalosti všech ostatních nevolníků.

IV.

Teď o práci. V podstatě, to mělo být to nejdůležitější, proč nás sem sehnali. Takže, hlavním zadáním většiny likvidátorů byla zahálka: zahálka otevřená, organizovaná, stmelovací, dovádějící lidi do idiotských činností jako je výroba knoflíků. Ne, nakonec, auta do zóny vyjižděla pravidelně (kromě víkendů a svátků), ale organizací prací v zóně se nezaobíral prakticky nikdo. Ve skutečnosti jsem ani jednou neslyšel, že by se kdy kdo z batalonu vůbec zmínil o práci. Jak už jsem psal výše, byli jsme servisní oddíl přizvaný opravovat techniku pracující v zóně. No, začnu s tím, že ani já ani nikdo z mých kolegů neměl sebemenší vztah k automechanice. Aby toho nebylo málo, v jeden překrásný moment se ukázalo, že není dostatek ani profesionálních šoférů, když auto, ve kterém jsme jeli, řídil voják, který právě skončil autoškolu a do té doby nic, kromě záporožce, neřídil. Auta, ve kterých jsme jezdili do zóny i po zóně (byla to různá auta) byla nakonec opotřebovaná se smrtelně sjetými koly. Ale ani pneumatiky, ani jiné náhradní díly ve skladech nebyly. Už to hovoří pro kvalitní opravu cizí techniky. Ne, vzpomínám si, jeden čas bylo několik lidí, kteří se o opravování zajímali: odmontovávali díly z jednich aut a dávali je na druhá. Jeden voják za to dostal dokonce vyznamenání. Strašně se líbilo generálovi, jak usilovně ležel pod autem a práci, kterou by normálně udělal za pět minut, za tři hodiny udělal. O potřebných nástrojích ani přípravcích přemýšlet nikoho ani nenapadlo.

K věci, o profesní sestavě: já byl technolog - metalurg, se mnou v domku byli horník a hutník, moji přátelé byli konstruktér a právník. A docela nedávno jsem narazil na malíře, přizvaného také tam v roce 87. I on si odflákal své tři měsíce, jako my v 88. Má problémy s nohama, špatně chodí a také sbírá dokumenty na invaliditu.

Za to, že práce nebyla tím hlavním při přebývání v zóně, hovoří, jak se mi zdá, ještě jeden fakt. Celý náš pracovní den nebyl nijak zvlášť dlouhý. Žádná přísnost, vždyť jsme byli v zóně zvýšené radiace. Okolo dvou hodin jsme obyčejně měli volno a poté, co zrušili obědy v zóně, i dříve. No, nikoho, třeba, nenapadlo, když byly dlouhé letní dny, zorganizovat druhou směnu, aby se práce zrychlily. Takže o jakých mimořádných pracech je řeč?

No, to já jen tak. Zpět k věci.

Výjezdy do zóny vypadaly asi takto: nejprve jsme přijeli na hranici 30 kilometrové zóny k vesnici Diťjatky, kde byl bod sanitárního ošetření - PUSO-1. Tady se vojáci převlékali do špinavých VSO a holínek (u důstojníků se převlékání nepředpokládalo, ani holínky si neměnili, i když hlína byla stejná pod všema), v opačném směru se umývali a převlékali do čistého. Potom se jelo na PUSO-2, kde se měnila čistá auta za špinavá a odtud se jelo přímo na pracovní místo.

Přijeli jsme. V 80 případech ze 100 práce nebyla. Když práce byla, tak zas chybělo něco potřebného a stejně se nedalo nic moc udělat. Courali jsme sem - tam okolo opravárenských boxů až do oběda. (Naše plošina stála několik kilometrů od 4. bloku, pár kroků od slavné borovice - obelisku). Obědvali jsme přímo v zóně, přímo pod komínem. Často v době oběda docházelo k exhalacím, ale tomu nikdo nevěnoval pozornost. Rozdávala se bavlna, nad komínem vyšlehoval červeno bílý oblak, a všichni žili jako dříve. Obědvali jsme na ABK, v ohromném sále, kam napakovali všechny části, pracující ten den v zóně. Před ABK byl všude na zemi nasypán písek. Před dveřmi mělká nádrž s manganovou vodou na mytí holínek. V obědové hale byla spousta pylu a radioaktivního prachu, povídání, hluk ... V každé části vařil každý kuchař, svůj oběd ... Hrůza!

Jindy (už jsem měl odslouženou polovinu) nás při obědě přepadla jakási zdravotnická komise. No, zuřil major - medik okolo důvodu obědů pod komínem, radioaktivního prachu a jiných nádher strašně. Od té doby jsme jezdili na obědy domů na batalon. Tak to bylo v červnu 88! A do té doby jsme po obědě jezdili rychle na plošinu a (dokonce i když práce nebyla) vyčkávali určeného času, kdy jsme mohli odjet do Leleva, kde nás čekala kolona. Pohybovat se po zóně mimo kolonu bylo zakázáno. Tak, je to armáda nebo není? Tam se tak hodinu čekalo, než se sjeli všichni ze všech plošin. Nakonec všichni vyrazili, teď opačným směrem na PUSO-2, PUSO-1 do tábora. Tak to bylo pro ty, co jeli ten den do zóny. Ti, kdo zůstali, to byl taky idiotismus, udusávali nové plošiny pro stroje, zařízení nového základnového záboru nebo prostě nedělali nic. Zato pravidelně vyráběli bojové lístky - nevyhnutelná práce důstojníků, určená věrně zachycovat významné zásluhy osobních staveb.

V.

Jo, abych nezapomněl, byli ještě lidi, které na práci v zóně psali (rozpisy se dělaly každý den), ale kteří se v ten den v zóně neukázali. Například: kuchař, ošetřovatel. To sice byli také vojáci, ale v zóně nepracovali. Takže kvůli tomu nesloužili půl roku. No, a normálně je dál psali do rozpisů a nikomu to divné nepřišlo. Dnes jsou také likvidátoři. I když, jestli čestně, vždyť oni skutečně pracovali a ne jako my, promiňte, se poflakovali jak hrušky. Kromě nich se ještě na rozpis dostávali kádroví důstojníci. Ne každý z nich mohl nebo chtěl jezdit do zóny každodenně, ale za každý výjezd se přiznávala dodatečná prémie. A proč o ně přicházet! Zato teď ze všech sil hledají falešné likvidátory. Marně hledáte, pánové, marně. Každý, kdo potřeboval, všechno ... . Nepřetrhněte se!

VI.

Výměna. Kdybyste věděli, jak sladké a jak vyčerpávající je tohle slovo. To se vám pouze zdá, že tady ani žádné problémy být nemohly. Byly dokonce i u vojáků, kteří se měnili skupina za skupinu, kus za kus. Mohli jste se buď provinit nebo jenom nezalíbit rotnému a hned vám výměnu o kousek (zpravidla 2 až 3 týdny) pozdrželi. Přece, na práce v zóně vás psali tak, aby vás tu mohli držet ještě měsíc až dva navíc. Proč? Kvůli zachování počtu. Už si nepamatujete?

S důstojníky to bylo ještě složitější. Jak jste pomalu nabírali poslední BERy, posílala se na váš útvar žádost o náhradu a vyměnit vás mohl jenom personální výměnář. Proč se tak radoval ten, co jsem ho vystřídal já? Jak mu to vyšlo. Ani nemusel čekat na náhradu. A náhradníky kradli! Už na sortýrovce. Kdo byl šikovný a komu se zadařilo, odvedl si náhradníka a vzpomínáte si, jak to bylo se mnou. A okradený - chudák, není co závidět. Do zóny ho nepouštěli. Odjet nemohl. Flákal se celé dny po táboře. Proflákal jsem takhle dva týdny čekáním, přes den jsem chodil hlídat na vrátnici tábora. Trestnice jim za to! No, ale dva týdny nejsou doba. Při mě jeden praporčík chodil sakrovat a štěkat na štáb a vyhrožoval, že uteče do Kieva. Půl druhého měsíce mu nešla záměna a on už steskem málem vyletěl z kůže. Pravda, při pochodu do sektoru ho pak pustili. Ale půl druhého měsíce se smažil na fónu. Fakt systém ...

Ještě k věci, když se mluvilo o fónu, byl to také jen relativní pojem. Například, jelikož se důstojníci nepřevlékali ani nepřezouvali, přiváželi radioaktivní prach do tábora. Pravidelně prozařovali přikrývky ve vagónech, holínky, pilotky ... V domkách i stanech byly na černo ze zóny vyvezené televizory. Chodníky od důstojnických vagónů na štáb byly vyložené železobetonovými panely a uchycené skobami, které lehce svítily, no ale až na to, že jsme po nich prošli stokrát za den, se nic nedělo. Hlavně, že se psal fón.

VII.

Nutno zmínit ještě jednu věc, o které mnozí ví, ale stydlivě mlčí. Na místě s námi na likvidaci následků posílali i stálé důstojníky, kteří si své odsloužili v Afgánistánu a zůstali na živu. Chtěl bych se podívat do očí tomu, který tohle vymyslel. To se mi asi nepovede. Věřím tomu, že je ještě u moci. Na zodpovědném místě. A píše memoáry o svých slavných činech.

VIII.

Tak, zdá se, že je to vše. Zůstalo říci vám o odjezdu. Napřed si vzpomeňte, jak nás sem vezli. Vzpomínáte? No, dobře. A teď to bude pozpátku.

Konečně. Všechno. Svobodný! Vydali mi dokumenty na cestu. Už mě tu nikdo nepotřebuje. Vyšel jsem za vrata tábora a uvědomil si, že vrátit se odsud domů nebude až tak snadné. Zpáteční cesta vedla opět přes Bílou Cerekev, kde jsem musel odevzdat uniformu. Rozdělit ji na části a hlavně nikoho ničím neobtěžovat. No ale, žádných "nejde" nebylo.

V Kyjeve to bylo ostré. Lístky jsme neměli a ani se na ně nemyslelo. Černobylci z různých částí (sibiřští, moskevští, přibaltští ...) vlna za vlnou naléhala na správce odjezdu a vzduch byl nasycen nejlepší náladou. Žádné sedění, žádné ležení! Nakonec, skoro už v noci na našem směru se objevila ambiciózní úderná skupina, která se ke správci prodrala se zvířecí agresí předložila ultimátum. Správce někam zmizel na půl hodiny a když se vrátil, řekl, že se k dalšímu vlaku připojí ještě větší vagón, do kterého pak posadí maximální množství lidí. A tak i bylo. Naskládali maximální množství. Prostě jsme seděli jeden na druhém. Dokonce, na třetí půlce jsme se mačkali po dvou. No ale, Bože můj, jaké to bylo štěstí. Jeli jsme! Domů!

IX.

Tím by se mohla za vším udělat tečka, ale pro mnohé a mnohé předchozí to byl teprve začátek. Takže o tom ještě pár slov.

Ani nebylo divné, když ti, co tam byli začínali stonat. Vás to překvapí? Asi ne. A činitelům ministerstva zdravotnictví a ostatním činitelům to také divné nepřipadá. Jak si jinak vysvětlit, že v roce 1992 zrušili I. kategorii dávek přiznanou těm, co onemocněli následkem ozáření? O čem je rozhodnutí speciální komise, no nestal jsem se ještě invalidou? Jak vysvětlit, že mnozí likvidátoři v invalidním důchodu dostávají penzi obyčejnou a ne jako invalidi Černobylu? Proč je jim upírána souvislost onemocnění s přebýváním v zóně zvýšené radiace? Získat takové prohlášení není v naší medicínské byrokracii až tak lehké.

Jak jinak vysvětlil celkově vše, co přinášejí zákony, které určují vše drze a které se dokonce v takovém nestydatém pohledu vše rovnou neplní?

Aby toho nebylo málo, na vlastní uši jsem slyšel, jak člověk z ministerstva zdravotnictví s plnou vážností dokazoval, že mnozí z nemocných likvidátorů jsou prostí simulanti a všechny své nynější nemoci připisují pobytu v zóně. No, neřekl ani slovo o tom, co ukázala japonská statistika, že doba latence pro nekritické dávky ozáření je 3 - 4 roky.

Asi víte, že každý, komu se něco přihodí, používá práva presumpce neviny. Nemocnému, jehož nemoc nevyhovuje současné diagnostice, je takové právo odpíráno. Prostě vás označí za simulanta, který chce urvat důchod za každou cenu. A důchody jsou přímo postaveny v přímé závislosti od typu nemoci. Minulý rok jsem se potkal s doktorem, který jezdil v zóně se sanitkou v 86. roce. Dnes náhle ztrácí vědomí a omdlývá. Chci, abyste slyšeli, kolik času, nervů a zdraví (kterého už moc nebylo) ho stálo, aby dostal invaliditu. Jak sám řekl, dostal ji jen náhodou. Doktorka, která ho léčila měla zrovna pohotovost, když ji zavolali, aby se na něj přišla podívat, když večer upadl na chodbě. Jinak by svoji nemoc nikdy nedokázal. Pravda, souvislost s ozářením, mu dodnes nikdo nepotvrdil. Se všemi z toho plynoucími následky.

Ano, takže, jako se nepředpokládá, že jste nemocní až tak moc, jak o sobě říkáte a kolik chcete podle toho dostat důchod, tak se k vám chovají i v nemocnicích a na komisích. Ten doktor, co jezdil se sanitkou, přes své známé kolegy se dostal k lékařům, kteří ho potom léčili. Přesto, že to bylo speciální černobylské centrum. S těmi, co si lékařskou pomoc obstarat nepodařilo, to bylo jednodušší: léčili se tím, co bylo nebo se neléčili vůbec. O tom léčení by to bylo na dlouhé povídání, ale něco málo bych chtěl napsat. Například: rozbil se encefalograf. Opravovali ho, opravovali, ale i tak nakonec neopravili. No a nic se nedělo. Nemocní strádající nemocemi mozku se obešli i bez něj, dokonce i diagnózy jim napsali.

Začali píchat léky. Za nějaký čas došly. Začali píchat druhé, došly také. Tak to zkusili s třetími. S tabletkami to dopadlo stejně. Může se zdát z pohledu medicíny, že se nic neděje, ale z pohledu nemocného ...

A jednoho mého známého na VTEKu se zeptali, čím je, a když uslyšeli, že je ředitel školy, řekli mu, že jako ředitel školy se s takovým onemocněním obejde i bez invalidnosti.

Chci ještě říct, jak nás všechny považují za zloděje. Jak si jinak vysvětlil skutečnost, že v roce 1993 výkonný aparát začal totální prověrku černobylců:
- A skutečně jste byli na likvidačních pracech?
- A potvrzení z vojenské správy o tom máte?
- A potvrzení z místa, kde jste pracoval a odkud vás mobilizovali?
- Ale to je nevyhovující zpráva. Pošlete si požadavek na vojenský archiv do místa, kde jste sloužili ...
Tak probíhaly diskuse se všemi likvidátory, s nemocnými i se zdravými, dokazujíce, že razítko na vojenském lístku není padělané, že nemoc je skutečná a že oni jsou, bohužel, živí, živí, živí! A potom byly divoké fronty, ve kterých nemocní, zdraví i invalidi bez posouzení vystály dlouhé, mučednické časy, po té co, pár měsíců před tím vyvolávaly jejich příjmení ve spisech. Zeptáte se, proč byla započata celá tahle štvanice. Ano, byli mezi černobylcema simulanti, kteří ve správný čas podstrčili, našli, komu dát, a teď mají všechno v pořádku: invaliditu i spojení s ozářením, penzi i zdraví. Ale to jsou výjimky, kvůli kterým, ach Bože, nestálo za to vysmívání se a ponižování tisíců čestných lidí. Ano, jsou tací, které potvrzení nestálo ani zlámný groš. No, oni jsou i dnes (to by mi nikdo nedokázal) po grandiózní prověrce, budou i nadále, dokonce jesti takových prověrek bude milion. A proč - to jsem vám už objasnil. Zdá se mi, že jsem to už pochopil: my jim totiž překážíme - my afgánci, černobylci, penzisti.. Překážíme jim v tom být šťastný. Jestli národ brání spokojenosi svým vládnoucím, je třeba takový národ vyhubit. Chápu, že to není jednoduchý úkol a neřeší se snadno. Ale my mlčíme a posloucháme a tím jim horlivě pomáháme ke štěstí a radosti.

Článek popisující Černobyl

Černobyl - jedna z nejtragičtějších a nejničivějších průmyslových havárií. Její následky pociťujeme ještě dnes na území Asie a východní Evropy. Objevily se i mutace dětí narozených v postižených oblastech. Co způsobilo tak velkou tragédii? Pojďme se podívat.

Černobyl je město blízko hranic Ukrajiny a Běloruska. V tomto městě se nachází reaktor, na kterém k této tragédii došlo. 25. dubna 1986 začali ruští vědci, inženýři a pracovníci provádět experiment na bloku 4 černobylské elektrárny. Účelem testu bylo ověřit schopnost vyrobit dostatek energie pro chladící čerpadla při náhlém přerušení dodávky elektřiny.

Podle teorie inženýrů a vědců se potřebná energie měla získat ze setrvačnosti turbíny. Podle výpočtů to mělo bý dostatečné množství k udržení chodu čerpadel po dobu 50 sekund. Reaktor je také vybaven dieslovými agregáty. Ty však potřebují 45 - 50 sekund k rozběhu na plný výkon. Proto měl být výkon získaný ze setrvačnosti dostatečný na překlenutí mezery mezi vypnutím proudu a náběhem generátorů.

Předchozí testy ukázaly, že ačkoliv byla turbína schopná potřebnou energii dodat, napájecí napětí čerpadel kolísalo. Inženýři proto provedli změny v magnetickém poli regulátoru napětí. K otestován změn bylo potřeba snížit výkon reaktoru na extrémně nízkou úroveň. To je proti předpisům práce, protože reaktor je nestabilní a těžko ovladatelný. Také se nacházel na konci svého pracovního cyklu, což znamenalo, že vyhořelé palivo obsahovalo množství izotopů, které nestabilitu ještě zvyšovaly.

Když bylo naplánováno odstavení reaktoru 4. bloku, což znamenalo výměnu vyhořelých palivových článků za nové, rozhodli se inženýři využít této příležitosti k provedení experimentu. Pomalu zasunuli řídící tyče a snížili tak výkon. To se dělalo pozvolna, aby se zabránilo nahromadění xenonu, který řízení reakce komplikoval. Když výkon klesl na polovinu, odstavili jeden ze dvou generátorů. Zároveň zablokovali ochranný chladící systém, aby se v průběhu testu neaktivoval a experiment nepřekazil. Potom byl test na 9 hodin přerušen kvůli potřebné dodávce energie do sítě.

Test pokračoval po devíti hodinách přepnutím řízení z automatického na manuální. V ten čas bylo řízení dost obecné a řídící tyče se ovládaly spíš jako celek než individuálně. Výsledkem toho bylo, že se stav v reaktoru a parametrů chladícího okruhu dostal do nebezpečné úrovně. Bez ohledu na to operátoři v experimentu pokračovali. A protože výkon reaktoru významně poklesl, vytáhli další řídící tyče, čímž ještě více přispěli k jeho nestabilitě.

Po několika minutách nastavování řídících tyčí a vodního toku byl dosažen stabilní stav. Ještě se provedla nějaké drobná natavení tlaku za účelem snížení varu vody, což se projevilo dalším snížením teploty a následně i výkonu. Kvůli nízkému výkonu byly vytaženy další regulační tyče. Manuálně pak vytáhli i řídící tyče, kterými se řídilo rozložení výkonu v objemu reaktoru. Automaticky řízené tyče vypnuli také z obavy před možnou fluktuací. Po ještě několika drobných úpravách v nastavení parametrů bylo dosaženo krátkodobě stabilního stavu a experiment mohl začít.

Havarijní okruh turbín byl vypnut, aby bylo možné v případě neúspěchu experiment zopakovat. Naneštěstí, proudění vody pomalu ustávalo, var nabýval na síle až na některých místech voda nebyla a teplota začala prudce stoupat. Vědci zašli příliš daleko. Překročili hranice stability a už nebylo cesty zpět. Výkon prudce vzrostl a řídící tyče, které chtěli na poslední chvíli zasunout, se zasekly v teplotou zdeformovaných kanálech. Samovolnou řetězovou reakcí se reaktor během 3 až 4 sekund dostal z 5% na 100% svého výkonu. Tlak vzrostl tak, že zdvihl ocelové víko o váze 1000 tun. Poté reaktor bez problémů zruinoval betonové obložení a to byl začátek konce všeho okolo.

Čí to byla chyba? Inženýrů, vědců, pracovníků nebo vlády tehdejšího SSSR? O vládě se vědělo, jakým způsobem na všechny inženýry, vědce a pracovníky tlačí, aby dělali svoji práci rychle a nezdržovali se detaily. Při vyšetřování katastrofy se ukázalo, že byly porušeny předpisy bezpečnosti práce a některé nezbytné bezpečnostní testy nebyly před spuštěním reaktoru provedeny. Ale pojďmě od začátku.

Vláda tehdejšího SSSR bohatě odměňovala pracovníky, kteří splnili své úkoly před plánovaným termínem. To se zpravidla hodnotilo za období jednoho roku. Dokončení černobylské elektrárny bylo plánováno na 31.12.1983. Bezpečnostní testy bylo přislíbeno provést dodatečně po schválení elektrárny pro provoz. S určitým nátlakem byly potřebné dokumenty podepsány a pracovníci dostali prémie o velikosti dvou platů. Během soudního procesu s šesti operátory bloku v červenci až září 1986 bylo přiznáno, že blok 4 byl schválen pro provoz přestože některé bezpečnostní testy dopadly špatně. V soudním protokolu stojí uvedeno:
"31.12.1983 navzdory skutečnosti, kdy některé nezbytné testy nebyly na bloku 4 provedeny, podepsal šéfinženýr Brjuchanov, že dílo je kompletní, splňuje všechny podmínky a je připraveno k provozu. S cílem dokončit bezpečnostní systémy, byly v období 1982 až 1985 prováděny testy na turbogenerátou. Ty byly neúspěšné."

Při vyšetřování důvodů k provedení osudného testu vyšlo najevo, že systém využití setrvačné energie k překrytí časové mezery startování dieselagregátů, byl obsažen v původních plánech. Čili měl být funkční ještě před spuštěním bloku a neměl být důvod ho testovat. To byla jedna z těch věcí, která se vynechala, aby se "stihly prémie".

Takže, byla na vině vláda? To je jedna z možností. Ale co inženýři, kteří dopustili přehlédnutí bezpečnostních opatření? Etický kodex inženýra ABET v článku 1 říká: "Inženýr při provádění svých profesních povinností dbá prvořadě na bezpečnost, zdraví a obecné blaho lidstva." Etický kodex IEEE v odstavci 1 říká: "My, inženýři IEEE ... jsme si vědomi zodpovědnosti za svá rozhodnutí, která činíme s ohledem na to, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti lidstva a životního prostředí". Odstavec 4 dodává: " ... odmítáme úplatky v jakékoliv podobě".

Při bližším pohledu zůstává na mysli několik slov: bezpečnost, zdraví, veřejný prospěch, úplatky. Zanedbáním pravidel bezpečnosti při stavbě a spuštění reaktoru ohrozili inženýři obyvatele v jeho okolí. Proč pak tito zemřeli? Kvůli formě úplatků. Ukončení stavby před termínem slibovalo konstruktérům vysoké prémie. V průběhu stavby se ale mělo myslet na jiné věci. Inženýři a vědci však povýšili hodnotu peněz nad hodnotu lidského života. A my teď za to platíme.

Okolí Černobylu je zamořené široko daleko, nejen v jeho bezprostřední blízkosti. Lidé a zvířata se rodí s mutacemi, ryby v okolních vodách hynou, divoká zvěř skomírá ... proč? Kvůli dvěma platům navíc.

1 Moscow News, 8 August 1987, p. 12.

Fotogalerie Černobylu

Fotogalerie Černobylu - nachází se na nové samostatné stránce (hodí to novou stránku), fotogalerie obsahuje stovky fotek z Černobylu.

Videa z Černobylu ke stažení zdarma

1. O havárii RU (12 MB) - http://uloz.to/2933566/cernobyl-o-havarii-avi.zip
2. Přílet k reaktoru RU (10 MB) - http://uloz.to/2933128/cernobyl-prilet-k-reaktoru-avi.zip
3. Radiofobie RU (27 MB) - http://uloz.to/2933439/cernobyl-radiofobie-avi.zip
4. Likvidace havárie RU (8 MB) - href="http://uloz.to/2933025/cernobyl-likvidace-havarie-avi.zip
5. Průběh havárie RU (34 MB) - http://uloz.to/2933919/cernobyl-prubeh-havarie-avi.zip
6. Zasypávání pískem RU (12 MB) - http://uloz.to/2933706/cernobyl-zasypavani-piskem-avi.zip

Home BestPage